Tábor 2016- Robinson Crusoe

Na východě se na oblohu vyhoupl měsíc. Je den po úplňku a jeho obraz září na vodní hladině. Drobné vlnky od mého pádla jej nutí tančit. Rytmicky pádluji na druhou stranu přehrady. Kánoe si rychle dere k protějšímu břehu. Za zády slyším tlumené hlasy dětí od ohně. Zpívají chvály. Místo háčka mám v lodi velkou krabici odměn za celotáborovou hru. Ty připravím na břehu. Děti si pro ně připlují. Jsou přece táboroví „Robinsoni“. Z ticha noci mě vytrhuje hlas Koudyho ve vysílačce: „Michale, už jsi na druhé straně?“ „Jsem v půlce, nejsem parník!“, kvituji. „To by bylo, kdybych se cvaknul a vše tady utopil“, napadá mě. V nočním tichu doplouvám ke břehu. Dle domluvy rozsvěcuji lucernu a dávám znamení „Robinsonům“ v táboře. Předpokládám, že se vrhají do lodí a vyplouvají směrem ke mně. Já zatím na louce rozprostírám plachtu a po obvodu stavím zapálené svíčku. Do takto osvětleného kruhu vybaluji odměny: míče, praky, taštičky, batoh, lampičky, flash disky, SD karty, sluchátka ….

Družstvo, které vyhrálo celotáborovou hru, si bude z odměn vybírat jako první. A je z čeho vybírat.

Už slyším šplouchání od přídí pramic. „Robinsoni“ se vyloďují a spěchají ke mně. Dychtivě očekávají vyhlášení vítěze. Letos vyhrál tým hnědých – Na’vi.  Postupně přicházejí i další družstva a vybírají si odměny. Aby i ti pátí měli z čeho vybírat, máme odměn více než dětí. Za chvíli si již radostně ukazují, co si kdo vybral. Kluci testují dostřel praků.

Odplouvají… Balím svíčky a zbylé odměny. Bez spěchu. Užívám si tiché noci. Sedám do kanoe a odrážím od břehu. Rozsvícenou lucernu pokládám před sebe. Kánoe teď září jako žlutý, plastový lampion. Po levici mám měsíc, nad hlavou Velký vůz. Automaticky hledám Severku, abych si ujasnil světové strany. Pluju na jihozápad.  Je mi dobře. Všichni jsou spokojeni. Tábor se povedl.  Přemítám, co se mi nejvíce líbilo. Koza Líza, která za námi běhá jako pejsek? Cvičení a návštěva vojáků z 601.skss?  Ranní bouřka s intenzivním deštěm, který nás všechny promočil? Noční výsadek starších dětí? Bleskově vyslyšené modlitby? Začínám zpívat chvály. Ať každý slyší, jak je Bůh dobrý. Zpívám slova díků, volám, že jsem tady…. pro Něj.

Hřebík

 

Ochutnávka z táborové kroniky:

Také letos se v kronice objevili zápisy jakési tajemné Míšy. Ani letos se nepodařilo odhalit její totožnost. A to jsme drželi celou noc hlídky! Tak nám nezbývá, než přesunout vyřešení této záhady na příští rok .

Příjezd:

Tak a jsme zase na táboře. Málem jsme nedojeli. Hřebík totiž usnul v autobusu a pan řidič nás odvezl na jiné tábořiště. Pak se ale Hřebík probudil a když zjistil, že na louce nejsou žádné stany, rozhodl se navigovat na vhodnější místo. Je to tak lepší, protože jinak by nám kuchařky nemohly uvařit tu zelenou polívku.

Míša

 

1.den:

Dneska jsme dokončily kurníky. Po obědě jsme vyrazili na loďkách pro slepice. Hledali jsme slepici hodinu a třičtvrtě neúspěšně. Po hodině a třičtvrtě přišla naše vedoucí Monika, pomodlili jsme se a našli jsme slípku hned u druhého domu, ale mělo to jeden háček a to, že je moc mladá a ještě nesnáší vajíčka. Nakonec jsme dorazili všichni v pořádku.

Ty slepice byl super nápad. Jen tady v okolí žijí divní lidé. Mají své slepice raději než 200Kč! Nechtěli nám je prodat! Dvě slepice máme jen půjčené. Musíme je vrátit. Nebo alespoň kousek. A tu plechovou bednu, ve které jsme ji přivezli. Kurníky se nám moc líbí. Ale některým slepicím ne. Snaží se utéct.

Zelená polívka nebyla. Jen bílá.

Míša

Slepice-příběhy jak jsme k nim přišli… (tato část je dlouhá a nechce se mi přepisovat. K nahlédnutí je v kronice)

Vše uzavírá Míša:

Monika říkala, že dlouho nemohli najít někoho, kdo jim prodá slepici. Nakonec šla dětem pomoct. Začali se modlit a hned ve druhém domě jim slepici prodali. Nevěděla jsem, že ta modlitba tak funguje. Ode dneška se budu modlit za nakupování. Potřebuju tolik věcí: pumpu na kolo ,bagr a jogurt. Ta slepice od zelených je možná kohout. Ještě to prý nejde poznat. Už se těším na kohoutí vejce. Ale co když bude ráno ta slepice kokrhat? Dnes byla průhledná polívka a ne zelená. 

Míša

 

 

Eurocamp 2016

Eurocamp Royal Rangers Wroclaw 2016- Boží království teď, ale ještě ne

Eurocamp je setkání Rangerů z celé Evropy a probíhá jednou za 4-5 let. Ten letošní byl v polské Wroclavi. Zúčastnilo se ho cca 7200 lidí z více než 20 zemí. A ne jen evropských. Byla zde i malá delegace z Uruguaye a USA.  Tábořili jsme na obrovské louce, bývalém letišti. Když jsem autem toto tábořiště objížděl, najel jsem po obvodu cca 3km.

Veliký stan, kde jsme se všichni scházeli na večerní program, měl, se svou výškou 17m, rozměry fotbalového hřiště: 115x50m. Náš denní program vypadal takto: po snídani měly jednotlivé delegace vlastní pobožnost. My Češi jsme některá rána byli společně s našimi sousedy, Němci a Finy. Zbývající dopolední hodiny pak děti navštěvovali jednotlivé delegace a seznamovali se. Po obědě byly na programu workshopy jednotlivých delegací a sportovní turnaje, případně soutěž talentů na menším podiu. My z ČR jsme pro děti připravovali lukostřelbu, mletí mouky a pečení placek a turnaj v Ringu- naší národní RR hře. Během dopoledne i odpoledne děti sbírali razítka jednotlivých delegací do kempových sešitů. Večer pak byl společný program- bohoslužba. Tématicky se bohoslužby věnovali pokání, naslouchání Duchu Svatému… Zkrátka „Boží království už nyní“, tedy každodenní moc Ducha Svatého v našich životech. Ale s radostným vědomím, že ještě něco mnohem většího nás čeká.

Toliko fakta. A osobní zážitky? Těch bylo spousta. Třeba tyto:

První večer:

Je první večer na Eurocampu. Ohromeně si prohlížím ten obrovský stan, kam jdeme na večerní bohoslužbu. Dovnitř spořádaně proudí tisíce dětí v uniformách Royal Rangers. Němci pochodují ve spořádaném útvaru s vlajkami spolkových zemí. Nemohu si nevšimnout čísel Předních hlídek (oddílů) na levém rukávě pod domovenkou. Vidím čísla blížící se 500! (V naší zemi je cca 60 Předních hlídek)

Sedáme si zhruba doprostřed stanu a rozebíráme si sluchátka. Vše bude překládáno do češtiny. „Kanál 3“, volá na nás Petr Walach. V průběhu večera slyšíme na dalších kanálech překlady např. do polštiny, francouzštiny, italštiny, srbštiny, maďarštiny…

Prohlížím si veliké světelné rampy s kamerami a 3 velkoplošné obrazovky. Nejsem v Las Vegas? Několik minut před začátkem programu se na obrazovce objevuje časomíra a začíná s odpočítáváním.

Na vteřinu přesně se rozsvěcují světla na podiu a kapela zažíná hrát chvály. „Tolik lidí! Pane, tady mě ani nenajdeš, když budeš procházet řadami…“, napadá mě. Během chval začínám vnímat blízkost Ducha Svatého. „Jaké nenajdeš. Najde!!!“ směju se.

 

Lukostřelba:

Odpoledne jsem pár hodin na lukostřelbě. Kluci i holky stojí spořádaně ve frontě. Má angličtina stačí tak na to, abych jim řekl, jak mají vložit šíp do tětivy. Pomáhám si rukama a úsměvem. Nějaký kluk ze Švýcarska se tady se mnou zdržel. Věrně jako eskymácký pes běhá pro šípy. Šetří mi nohy. Vždy mu s úsměvem poděkuji a na závěr ho nechám střílet dle libosti. Smějeme se na sebe. Nerozumíme si, ale rozumíme si…..

Hřebík

 

 

ZÁPISY Z TÁBOROVÉ KRONIKY 2015

Abychom se s vámi mohli podělit o to, co jsme na táboře zažili, rozhodl jsem se, „digitalizovat“ letošní táborové zápisy z naší kroniky. Oproti předchozím rokům nám v kronice přibyly zápisy jakési Míši. Její identitu se nám nepodařilo ani s nejvyšší pílí odhalit. Tomáš se mě dokonce dvakrát ptal, jestli nevím, kdo to do kroniky píše. Na jejím odhalení tedy budeme dále pracovat. Proto tímto onu tajemnou Míšu vyzývám, aby v zápisech pokračovala. My ten rukopis jednou odhalíme!

Originály zápisu, spolu s krásnými obrázky, si můžete prohlídnout v naší kronice.

Hřebík

 

1. den:

Dneska byl prima den. Vedoucím dne byl Honza. Dopoledne jsme četli příběh o arše a hráli hru na to téma. Po té dlouhé hře jsme se šli vykoupat do přehrady. Po obědě jsme hráli velmi logickou hru. Po odpolední svačince jsme se jeli projet na lodích. Večer byl táborák.

Posádka Žraloci

 

Tohle byl už vlastně 2. den, protože jsme přijeli už včera. Bylo super, že v autobuse fungovaly ventilátory, protože někdo prděl. Nejvíce se mi líbilo, jak jsme zastavili u Globusu a šli na WC. Škoda, že jsme si nemohli nic koupit. Máme skvělou zdravotnici. Má za ušima, i když má jen jedno.

Dneska jsme hráli Honzovu hru na získávání surovin. Všem vedoucím se moc líbila, protože jen seděli u stolu a dávali nám lístečky. K obědu kuchařky uvařily dobrou zelenou polívku. Nevím, z čeho byla, ale chutnala mi. Večer u ohně Hřebík četl knížku. Nevím, o čem byla, ale líbila se mi. Kuchařky se o nás dobře starají.

Míša

 

2. den:

Dnešní den byl namáhavý, dopoledne jsme hráli velmi zajímavou hru. Pluli jsme na druhý břeh, kde jsme se vykoupali. Potom nás vedoucí zavedli na místo, z kterého jsme se sami museli dostat do tábora. Odpoledne jsme hráli další hry, u kterých byla velká legrace.

Posádka Vydry

 

Dneska se na nás přišla podívat nevidomá Zuzka. Jela s námi na výlet na lodích. Cestou zpátky jsme odpluli i s pádly od Rii a Jany. Vydry byly poslední a daly jim dvě pádla. Tak se mohly vrátit. Večer se kuchařky konečně umyly. Teď už může přijet kontrola. Před táborákem jsme se šli ještě koupat. Líbilo se mi, že voda byla teplá jako teplo.

Míša

 

3. den:

Dnešním vedoucím byla Ria. Dopoledne jsme vypluli z přístavu a dopluli na protější břeh, který byl za zatáčkou. Po snězení svačiny jsme zahráli hru a vydali se nazpět. Odpoledne jsme hráli oblíbenou hru KOSTIČKY. Tahle hra byla skvělá a bylo to též velice zajímavé, protože jsme začali útočit teprve v posledních dvou minutách hry. Poté jsme hráli další hru, která nás bavila méně než předchozí… Tento den byl hezký.

Posádka Mečouni

 

Dneska odjel vedoucí Honza a přijel místo něho Koudy. Líbilo se mi, že jsme spali na voňavé louce, protože Hřebík nastartoval sprchu a všechny holky se osprchovaly.

Míša

 

4. den:

Na snídani jsme měli rohlík s medem. Pak jsme hráli hru na body. Hledali jsme 4 krabičky s čísly. Potom jsme šli k vodě a pak jsme se šli nasvačit a naobědvat a pak jsme šli zase k vodě. Tam jsme hráli taky hry. Byla velká madračka ve vodě a měli jsme se tam dostat. Ale mělo to háček. Všichni jsme se navzájem shazovali. Pak jsme šli na večeři. A mezitím Zuzku (nevidomou) píchal jedna vosa. A je na ně vážně alergická. Takže kdyby si nepíchla injekci a nepřijela sanitka, tak by na tom mohla být špatně.

Posádka Tučňáci

 

Když Zuzku píchal vosa, začalo jí být špatně. Nemohla dýchat a zvracela. Říkala, že je to škoda, protože to byl dobrý oběd. Já si to myslím taky, protože kuchařky s ním měly dost práce a kvůli jedné vose se přece nemuselo zvracet. Zuzka si pak sama píchla injekci adrenalinu, aby nezvracela i snídani, a asi i proto, aby to bylo dobrodružnější. Paní doktorka, která přijela, říkala, že už nemá moc co dělat a hezky se na nás usmívala. Hlavně na Terezku, která to jako zdravotnice perfektně zvládla. Zuzku pro jistotu odvezli do nemocnice, protože jsme prý daleko. Ale zítra nám ji vrátí. Asi tam je na Zuzku málo adrenalinu. Hřebík neviděl, jak Zuzka zvrací, a tak mu to bylo líto. Líbily se mi fazole na oběd.

Míša

 

5. den:

Dneska ráno přijela Zuzka (nevidí). Spadl nám kámen ze srdce, protože jí nic není a je v pořádku. Je tady moc velké vedro. Před chvílí Natánkovi a dalším ulítly karimatky. Budeme je hledat. Taky se dneska změnil program, protože velké vedro nám neumožnilo hrát hry. Celý den jsme byli u vody.

 

STOP VOSÁM – metody:

Hrnková smrt:

  1. Chytit tu potvoru do hrnku
  2. Rychle posouvat hrnek po stole, minimálně 30 vteřin
  3. Opatrně hrnek zvednout
  4. Majznout (něčím)… zabít…THE END

Smrt na koupališti:

  1. Napustit do hrnku šťávu
  2. Nechat na stole a vosy se utopí

 

P. S. Někteří dostali přezdívku. Natanael – Natánek/Natanutel, Sára – Ciferník, Klára – Vydrýsek.

Posádka Žraloci

 

Dneska bylo opravdu vedro. I ráno na Lachtanovi. Hřebík říkal, že v rádiu říkali, že to byl nejteplejší den v tomto roce. Při odpoledním koupání jsme plnili odborku PLAVEC. Vosám jsme vyhlásili boj. Ráno jsme vyhrávali, ale pak vosy přitvrdily a začaly rozdávat žihadla. Koudy si počítal počet sestřelů a žihadel. Skončilo to asi 15:1. Jirka po nás chtěl ŽAL1, tak jsem zkoušela brečet a být smutná. Ale bylo to špatně. Pak mi děti řekly, že to je ŽAL (M) 1 z Bible. A tak jsem se ho učila jako Jony 5. Ten dostal plný počet bodů – 12. Líbilo se mi, že při odborce PLAVEC všichni vyplavali a že Hřebík opravil Tereze foťák. Potřeboval k tomu jen dva kameny. Je skvělé, že tady nikdo „nežalí“, i když dostane žihadlo.

Míša

 

6. den:

Dneska jsme dopoledne hráli skvělou hru, která nás všechny moc bavila. A pak jsme se šli koupat, protože jsme byli všichni zpocení a bylo nám velké vedro. Všichni se při hrách teď snaží, protože jde o každý bod.

Posádka Vydry

 

Zase bylo hrozné vedro. Dopoledne jsme hráli Jirkovu hru. Museli jsme proběhnout a proplout určitý okruh. Bylo to super. Jen Hřebíkovi a Terezce neřekli, že je konec, a tak tam seděli až do oběda. Baví mě pomáhat. Nádobí myju jako mýval, kterému se pokazila myčka. Dřevo nosím jako bobr a vodu už netahám, protože se pokazil vozík a z těžkých kanystrů jsem měla ruce jak chobotnice chapadla. Ještě že nám plné kanystry odvezl Hřebík autem. Ještě nevím, jak se umístíme v bodovačce. Ale v úklidu budu asi první. Všechno špinavé prádlo jsem nacpala ostatním holkám do spacáků a ony ho uklidily. Takže jsem měla uklizeno na jedničku. Od září prý můžu chodit do Royalu, když mi to mamka s taťkou dovolí. Určitě mě ostatní rádi uvidí.

Míša

 

 

Májová „vodní slunečnice“- květen 2015

Modré nebe, májové slunce a nedaleká základna s loděmi na Žermanické přehradě. To je hozená rukavice, kterou jsme nemohli nezvednout. V 9hod vyrážíme od klubovny na kolech a šlapeme do pedálů. Jedeme po červené značce. Drncá to se mnou a po očku pokukuji po Zuzině novém kole s odpruženou vidlicí. U mostu pod Mokrošem jsem už vytřepaný jak Tik tak v krabičce. Zuzka se mi jen směje. Stoupání na vrchol hráze prověřuje naše odhodlání a nohy. Jedu poslední a čekám, kdo první odpadne. Všichni ale statečně šlapou. Sam nadává na těžký batoh, do kterého mu prý mamka nabalila spoustu zbytečností. „Ty jo, já to vyjel a s takovým batohem“, oddechuje nahoře.

Na základně shazujeme batohy a jdeme vytáhnout lodě. Domlouváme se, že použijeme jen kánoe. Jsou živější a rychlejší než pramice. Poprvé po dlouhé zimě je vytahujeme z loděnice a spouštíme na vodu. Plachetnice ještě spí jarním spánkem, musejí týden počkat.

Rozdělujeme se do posádek, oblékáme vesty a vybíráme pádla. „Tohle je pro mě dobré“, hlásí Vítek, a má pádlo přesně po bradu. Jen se musí trochu předklonit a přihrbit.

Sluníčko nádherně hřeje, paprsky se zrcadlí na hladině. Kocháme se výhledem na Lysou horu a hřeben od Javorového vrchu z hladiny přehrady. Plujeme, kam nás pádla zavedou. Užíváme si nádherného májového dne. Každý záliv prozkoumáváme. „Tady na konci jsou krásné květy“, ukazují kluci na konec jednoho ze zálivů. Nádhernými květy si zdobí palubu.

Kluci potichu připlouvají ke kánoi s holkami. Pak po nich začínají stříkat. Všímám si, že nejvíce „jede“ Šimon po Kláře a Honza po Zuzce.  Napadá mě, že rčení: „Mám tě rád jako vlastního bratra“, může mít i jiný rozměr J. Holky vodní palbu opětují. Nicméně kluci jsou v tomto důraznější. Takže to je oblečení holek, které přichází o poslední suché nitky. „ Tady! Zuzka má na sobě ještě suché místo“, ukazuje Honza pod Zuzinu vestu a mohutně plácá pádlem o hladinu, aby tento „nedostatek“ odstranil. „Mám foťák a mobil“, volám se smíchem a kryju se za pádlo, protože i můj háček, a také „porcelán“ zaplavují ustupující holky mohutnými sprškami vody. Za veselého smíchu ukončujeme bitvu, stejně už na sobě holky opravdu nemají kousíček suchého oblečení. Kluci jsou na tom o pár nitek lépe. Vítek s Honzou cestou zpět „legují“ a vyhřívají se na sluníčku, unášení drobnými vlnkami.

Míjí nás motorový člun. Sam se za ním ohlíží a komentuje jeho plavbu: „My jsme ti správní. Přijeli jsme na kolech a po vodě pádlujeme“. Všímám si, že holkám je asi zima a po návratu na základnu jim zuby drkotají morseovku, přestože je venku pěkně teplo. Jdu vařit čaj a navrhuji jim sušení mokrého oblečení na terase. Kláře půjčuju své kraťasy. „Nevím, jestli je nebudeš mít malé“, strachuju se. Vypadá v nich jako Steven Seagal při tréninku aikida. Kluci rozdělávají oheň a začínáme opékat párky. Na základnu přijíždí i Jirka s Janou a se psem.  Zbývá nám hodina do hokejového zápasu s Kanadou na MS. Vysíláme Sama, aby nenápadně zjistil, zdali mají v restauraci televizi. Zklamaně se vrací: „Jen malou.“ Nanuky mají naštěstí standartní.

„ Já se jdu ještě projet“, vstává Šimon z lavičky a bere pádlo do ruky. Honza se okamžitě přidává. „Šimone, nechceš si sníst ještě ten druhý párek?“ volá za ním Klára s elegancí starší sestry. „ Tak mi ho zatím opeč! Prosím!“ volá už z vody Šimon. „Opeč si ho sám“, nedá se Klára. „Hm….“ Povzdechne si mezi záběry pádlem Šimon. „To víš, Šimone. To jsou ty ségry….“ Moudře vše komentuje Honza. Od našeho stolu se ozývá smíchová salva. Doráží Gabča a zkoumá, kde má děti. Támhle na vodě máváme rukou neurčitým směrem. Kluci na lodi předvádějí zajímavé kousky. Chvíli dokonce sedí naproti sobě a asi i pádlují proti sobě. „Můžeš za nimi jet po břehu“, mrká na Gabču Jirka. „Jen by tě stresovalo, kdybys viděla, jak se cvaknou“, dodávám. Posádky se v kánoích střídají celé odpoledne a já při pádlování a kecání s háčkou (ženský rod slova háček) poslouchám v jednom sluchátku přímý přenos hokejového utkání. V podvečer jsme již všichni zase na břehu a začínáme uklízet. Z Havířova přijeli další posily: Patrik, Hynek a Denisa. Trochu potíže nám dělá přenášení kánoí zpět do loděnice. „To dáme“, uklidňuje nás Patrik, „já jsme Rambo“ a bere loď za špici. Nicméně je pro našeho bojovníka moc těžká, takže místo zvednutí si jen poškrábe prst. „Já jsem teprve jednička“, vysvětluje nám. Kánoe jsou na svých místech, základna uklizená. Tak tedy do sedel a vyrážíme zpět do Havířova. Všímám si, že mnozí z nás mají tváře vybarvené od sluníčka. Vítek se vybarvil do odstínu Červenáčkovy lodičky. Doma zasahuje Panthenol a modlitba.

Kláro, Zuzko, Honzo, Šimone,  Same, Víťo, Jirko, Jano, Gabčo, Deniso, Patriku a Hynku, bylo to moc prima. Tak ahoj zítra ve sboru a v pondělí na schůzce.

 

Hřebík

 

Royalfest 2014…tóny pro Krista

Na Royalfest jsem se moc těšil. Jak je patrno z názvu, nešlo o „klasickou“ royalovskou akci, kdy se celý den potíte s batohem a v noci se s čelovkou prodíráte neprostupným lesem. Tahle akce byla jiná. Byla to příležitost strávit spolu s dětmi několik hodin ve chvále, uctívání a modlitbě. A my se ji konečně mohli zúčastnit, protože jsme již dosáhli na věkový limit 12 let.

Sraz na nádraží nebyl nijak ve zvlášť atraktivní hodinu pro sobotní ráno. V 6:50 hod. Sedm dětí a dva vedoucí. Ve vlaku jsme potkali další partu  z Royal Rangers z Ostravy. Za veselého povídání cesta rychle uběhla.

Po registraci jsme se ubytovali, tzn. kluci položili batohy a spacáky na podlahu chodby a holky položily své batohy a spacáky na podlahu tělocvičny.  Dívčí ložnici, tělocvičnu jsme naplnili celou. Program začal vysvětlením pravidel celého Royalfestu a několika vtipnými hrami. Hned poté si lektoři rozebrali své kluky a holky do týmů a šli nacvičovat. Bára se vydala na divadelní workshop, ostatní holky na taneční workshop. My zbylí chlapi jsme vsadili na vzdělávání a zůstali na semináře.  Hned ten první byl o duchovním boji. Poté jsme si mohli vybrat mezi Duchovními temperamenty a Biblí. Už jste na vlastní oči viděli několik stovek let starou Bibli? Že ne? Tak jste měli jet s námi na ten správný seminář….

Po obědě z vlastních zásob jsme se přemístili na odpolední program. Holky na tanečním workshopu tvrdě trénovaly před zrcadly a my se těšili na jejich vystoupení. A právě jednotlivými výstupy z workshopů začal odpolední program ve velkém sále AC Valmez. Nejprve jsme shlédli divadelní představení o Mojžíšovi. Autoři se nebáli zakomponovat do příběhu i některé současné pomůcky. Po divadle přišlo na řadu „vystoupení“, vlastně spíše ukázka uctívání s prapory. A na konec taneční vystoupení plné divoké muziky a rytmu. A po tom …..  Run[a] way my son. Kapela, na kterou se všichni těšili a která nechyběla na žádném z šesti ročníků RRfestu. Hráli opravdu skvěle. Začalo několika hodinové uctívání a chvály. Byl jsem unesen. 200 mladých lidí ve chválách a modlitbách před Božím trůnem. Během uctívání mělo několik starších a pastorů konkrétní slovo, na které mladí lidé reagovali. Během výzev se modlili jeden za druhého. I ke mně Duch Svatý mluvil. Boží blízkost byla tak intenzivní ….. Díval jsem se na ty mladé lidi a napadlo mě, že o tuto generaci se nemusím bát. Viděl jsem přirozenou energii mládí, jak se spojuje s tou Boží a vytváří divokou řeku, která se valí pustými kraji a přináší život. Ten potenciál byl tak hmatatelný, že jsem si říkal, že ani není možné, aby tato generace nezasáhla celou zemi a nezískala ji pro Krista.

Po Run[a] way my son, kázal národní velitel Royal Rangers Petr Walach. A po něm znovu chvály. Tentokrát místní kapela Sto7. Všechny nás potěšili rokovější verzí hymny Royal Rangers a písní Děti v Africe. A opět se drala ven energie mládí. Když jsem pozoroval, jak kluci skáčou před bednami a chválí, došlo mi, že na něco už jsme opravdu starý. „Co chceš“, povzbudil mě národní, když jsem se mu svěřil se svým rozpoložením. „Vždyť bys mohl být jejich táta…“ Ten co skákal u beden nejvýš, byl můj syn, basketbalista. Národní měl zase pravdu…. J

Sto7 to zabalila někdy po 22. hodině a my se přemístili ke stolečkům improvizované čajovny. Usneme vůbec po takové náloži a ještě několika šálcích čaje? Do tělocvičny to bylo asi 15 minut pěšky a chvíli po půlnoci jsme zjistili, že usneme. I když to někomu pěkně šplouchalo v břiše.

Ráno jsme šli společně na bohoslužbu. Pastor Tomáš Hasmanda kázal jedno kázání pro všechny: pro děti i střední a starší generaci. Nezapomněl na humor a tak jsme se všichni bavili. Celý sbor se poté modlil za všechny kluky a holky. Využili jsme příležitosti a my vedoucí jsme procházeli mezi mladými lidmi a žehnali jim a modlili se za jejich potřeby. Znovu jsme mohli vidět, jak se Duch Svatý dotýká mnohých mladých srdcí.

Na oběd jsme dojedli zbytky od snídaně, na kterou jsem nakoupil tak bohatě, že jídlo zbylo až do vlaku na cestu domů. Nebo to bylo tou valašskou pohostinností, těmi úžasnými buchtami, které pořád od někudy vytahovali spolu s dalšími dobrotami? Zkrátka, kdo se chtěl najíst, přišel si na své. A ne jen chlebem je člověk živ….. Já se tedy pořádně nadlábl……

Hřebík

Vice také na http://www.royalrangers.cz/royalfest-2014/

 

 

Krajský den 27.9

… se moc povedl. Když jsem ráno roznášel šifry kolem Lučiny, hezky pršelo. Byl jsem pěkně zmoklý a od bahna. Na jednotlivých stanovištích jsem zjišťoval, že moje speciální lepící pásky v tomhle počasí nelepí. Smůla. Ještě, že jsem měl jednotlivé šifry zafoliované!

Registraci na Majáku jsme hravě zvládli, Honzo díky, a celkový počet 106 účastníků se rozdělil do 8 družstev. Po krátkých pokynech vyrazila první vlna směrem na základnu na Žermanické přehradě. Naše hlídka měla na starosti přípravu trasy. Modlitby byly vyslyšeny a děti vyrážely již za sucha. Jen já byl mokrý a od bahna. Během půl hodiny byly všechny týmy na trase a my uklidily Maják. Hotovo. Krátký pokec s rukama  na téma probdělých nocí s kojenci a chystám se vyrazit autem na základnu. Cestou chci ještě zkontrolovat jednotlivé šifry. Ale co to? Jeden tým ještě kufruje na startovních pozicích? Lehce je navádím a jedu na přehradu.  Během cesty předjíždím několik skupin a s radostí zjišťuji, že naši kluci a holky jsou úplně vepředu. Jsou skvělí. Vyrazili až v druhé vlně a postupně všechny předhánějí. Asi ty šifry nebyly tak těžké….

Na loděnici jsou připravené lodě, včetně dvou plachetnic a motorové „myši“, luky, foukačky…. Celé polojasné odpoledne hoří oheň a všichni dle libosti opékají výborné klobásy.  Užíváme pohodové odpoledne babího léta. Národní velitel všechny povzbudil kázáním o tom, jak se ještě více líbit Bohu. Žel nekázal z vody, jak jsme plánovali a po kázání nechodil po vodní hladině. Snad příště…..

Kdo se zúčastnil, ten si to užil…..

 

Hřebík

 

 

Řeka

Vyrážím z tábořiště jako poslední. Naposledy se rozhlížím…. Ještě v bráně sundám vlajku Royal Rangers a zamávám na pozdrav. Za pár minut už obouvám boty do vody a vstupuji do proudu řeky. Kameny dost kloužou a tak postupuju opatrně.  Na chvíli se zastavuji uprostřed proudu. Nedá mi to, neužít si těch několik posledních okamžiků. Vím, že u autobusu na mě počkají.  Ohromeně pozoruji odrazy slunečních paprsků na drobných vlnkách. Stromy na břehu mi mávají větvemi v mírném letním vánku na pozadí modrého nebo. Několik posledních dní pršelo a tak je pohled na blankytnou modř o to víc potěšující. Řeka zurčí a zpívá, kolem mě plují raci. Vše je tak krásné….. Až se tají dech. Skoro se bojím pohnout, abych ten krásný obraz neporušil. Kolikrát já už tuhle řeku brodil… Už to nespočítám. Poprvé kdysi v devadesátých letech, kdy tuto oblast armády zpřístupnila. Tehdy nebyly k dispozici žádné mapy a tak jsme s kamarádem prostě kus za nádražím vlezli do řeky a celý den šli proti proudu. Když jsme našli hezké místo, tak jsme z řeky vylezli a utábořili se tam. Pak jsem na ta místa vzal i Denisu a strávili zde mnoho víkendů. Vždy když jsem se vracel přes vodu na vlak, říkal jsem si, že tady bych chtěl někdy udělat tábor. A loni Koudy objevil tohle parádní tábořiště… Loni bylo víc raků, napadá mě. No jo, nepršelo, voda nebyla tak kalná. A byl úplněk, což ráčky asi láká na noční procházky. A příjezdová cesta taky vypadala jinak. Tam, kde jsou letos vyjeté hluboké koleje plné vody byla loni suchá rovina. Takže jsme letos tuhle řeku museli brodit mnohokrát. A dokonce s kolečky naloženými 100l pitné vody. Těch 100kg táhlo 8 dětí a jeden vedoucí „slalomář“ kolečka tlačil a bravurně kličkoval mezi kalužemi a dírami. A teď v té řece stojím zase. A to prý nevstoupíš dvakrát do stejné řeky …..

To co zažíváme na táborech, modlitby s dětmi a za děti, Boží jednání a požehnání, uzdravení, pokání…., mi dává naději, že společně stojíme a pracujeme na Jeho díle. Tu nádhernou atmosféra při letošním posledním táboráku, kdy jsme rozdávali bobříky ušlechtilosti těm, kteří jsou vzorem v řeči, chování a víře, atmosféru odpuštění a radosti, tu musel připravit Duch Svatý. Protože žádný člověk to takto nedokáže. Znovu jsme během celého tábora viděli, že se můžeme spolehnout na Jeho pomoc. K řešení toho nebylo málo. Všímal jsem si, že jsme mohli být požehnáním. Pro paní, kterou jsme i s motorkou vytáhli z příkopu. Pro zdravotnici z tábora, kam jsem jezdil pro vodu a během čerpání jsem jí vysvětloval evangelium. Pro rodinu se 4 malými dětmi během bouřky, když jsme jim nabídli přístřeší a něco teplého. Pro „naše“ táborové děti a doufám, že i pro ty, kteří s námi nebyli, a my se za ně pravidelně modlili. Jsem vděčný za partu RR kolem sebe. Můžu díky nim vidět, že církev je živá, akční, milující Ježíše. Je jako řeka přinášející život… a my jsme její součástí.  A že dvakrát nevstoupíš do jedné řeky? Já z ní nemíním vystoupit!

Přitahuji popruhy na batohu, aby lépe seděl, a vykračuji po kluzkých kamenech za ostatními. Dojdu suchou nohou, přesto až po uši v řece :-)

Hřebík

 

 

První jarní výprava, druhá jarní sobota a pravidlo tří vteřin

Tato zajímavá číselná kombinace se schází v sobotu 29. března.  K tomu je nutno připočítat ještě 2 vedoucí, 12 dětí a 1 psa, slovy jednoho. A můžeme vyrazit. Cílem je vrchol Skalka nedaleko Kunčic pod Ondřejníkem, který chceme dobýt alpským stylem a následný hřeben pokořit zdrcující túrou zvanou „hřebenovka“.

Po vystoupení z vlaku koukáme do mlhy jak z Rákosníčkova rybníku. „Vrcholek je v mlze, těžko vidět cíl, pokouší se stále, kdo má více sil…“ zní mi v hlavě text písně. Klukům ale mlha nevadí a klidně skáčou z veliké hromady hlíny tygří skoky. „Skoč „begflipa!“ hecují se. Ten nejvíce odvážný, – nebo s nejnižším pudem sebezáchovy, oboje možné, – odhaduje výšku hromady a sbírá odvahu na skok. Po mohutném odrazu se zakroutí ve vzduchu, ale naštěstí ho v tom fyzikální zákony nenechají a zem mu letí vstříc. Dopadovými kotouly ze svahu hravě ukončuje skok. Zablácená bunda nejde v mlze ani vidět a ten, co se rozhodl z hromady válet sudy, je na tom s množstvím bahna na oblečení ještě lépe. Vypadá jako krtek po dešti (předpokládám, že když ryje v mokré půdě, bude celý umazaný od bláta. Nechť mi můj učitel přírodopisu případně laskavě odpustí).

Mlha neustupuje, a tak, jako není vidět slunce, nevidíme ani úsměv ve tváři Zuzky. Do kopce šlape mlčky vzadu a místo typického úsměvu má výraz přemáhané bolesti. To nevypadá dobře. Tohle není  „naše“ Zuzka. Zastavujeme se pod korunami buků a společně se za Zuzku modlíme. Všichni vidíme, že je jí špatně. Statečně se rozhoduje jít ještě kus. Po chvíli je ale jasné, že si s sebou na výpravu neúmyslně přibalila i něco navíc. Rychlá domluva s Tomášem a  rozhodnutí:  vrací se se Zuzkou domů.

Zůstávám s mančaftem sám a ihned čelím řečem o nudném výstupu po turistické značce. „Chcete adrenalin? Tak jdeme s GPS přímo, kolmo k vrstevnicím.“ Kluci nadšeně stoupají strmým svahem a holky je následují. Po výstupu na lesní cestu, kam bychom jinak po značce celkem pohodně došli, zjišťuji dvě věci: klukům to moc energie neodčerpalo a holky by rády dál pokračovaly po značce.

Z kluků tedy vytvářím „extrémní vrcholový tým“ a po pár stech metrech je vysílám s GPS-kou na vrchol. „Půjdete jako jeden tým, budete si pomáhat!“ přikazuji klukům. Poté vyrážejí dobýt vrchol. Mají to 170 metrů direttissimou. „Holky, půjdete pořád po značce, až na vrchol. Já tam na vás počkám, máte to jeden kilometr,“ vysvětluji holkám a sám rychle vyrážím na vrchol čekat kluky.

Cesta direttissimou je dost prudká a místy i skalnatá. S modlitbou rychle zdolávám onen poslední kilometr k vrcholu. O holky se bát nemusím, rozvážně stoupají vzhůru a ze značky se nehnou ani o centimetr… Zato kluci to budou mít horší. Zhruba po čtvrthodině jsem nahoře. Je tady plno. Turisti, rodiny s dětmi, bikeři… Kluci nikde. Vtom slyším zespodu vzrušené chlapecké hlasy. Postavím se na skalku pod vrcholem, odkud je dobrý výhled, hned vedle dvou otrlých bikerů. „Ty, jo. Tam jde někdo přímo nahoru. To je síla. My to sotva vyjeli po značce a oni to jdou přímo!“ komentují hlasy pod námi. „To je můj chlapecký  tým!“ přiznávám hrdě. „Vy jim ale dáváte zabrat,“ usmívá se druhý cyklista. Kluci se konečně vynořují z lesa a volají na mě, jak strašně nebezpečná cesta to byla, jak si museli pomáhat dávat nohy do stupů a ruce do chytů. Jsou to pašáci. Mezitím dorazily na vrchol i holky. Super, jsme zase všichni pohromadě. Moment! Jedna chybí! Ne, Aďa se právě vynořila z lesa.  Asi si nebyla jistá na poslední odbočce. Takže teď už jsme všichni.

Na vrcholu svačíme a odpočíváme.

„Kde si opečeme ty párky?“ ptají se mě děti. „Najdeme pod vrcholem nějaké hezké místo. Musíme být minimálně 50 metrů od lesa. Je sucho, budeme opatrní,“ vysvětluji dětem.  Tuším, že jejich otázka se bude opakovat následujících několik kilometrů. Nemýlím se. Během hledání nevhodnějšího místa ošetřuji Adélčin batoh, který se málem utopil v rozlitém čaji a Terezčino oko prolévám čistou vodou.

Konečně nacházíme vyhovující místo na velké pasece, kde se kříží turistické trasy. Ohniště zde již zřejmě nechali dřevorubci, kteří v okolí těží. Posílám děti pro dřevo a klacky k opékání. K údivu kolemjdoucích za pár minut hoří oheň a pasekou se vine libá vůně špekáčků. Všichni posedáváme kolem ohně a ti, co si svůj „oběd“ již náležitě opekli, se uvelebují na kmenech pokácených stromů. Sluníčko krásně svítí, nad hlavou máme modré nebe a pusu omaštěnou od špekáčků… Paráda .

„Asi bych měl zjistit, v kolik jede vlak,“ napadlo mě. Čas odjezdu měl poznačený Tomáš. Volám „operátorovi“ Denise do Havířova. Za hodinu a dvacet minut. Uhašujeme oheň a vyrážíme. Cesta nás asi po kilometru přivádí na chatu Solárka, která je stále v rekonstrukci. Naneštěstí pro děti, naštěstí pro mě. I bez nákupu to bude dolů hoňka. Popoháním děti. Zjišťuji, že nejmenší Torpédka jsou stále vpředu. Brzdami jsou někteří velcí kluci. „Když stihneme vlak, dostanete bonbóny,“ motivuji mužstvo v cílové rovince za úsměvů kolemjdoucích.

Na nádraží dorážíme necelých pět minut před odjezdem vlaku. „Jste šikovní,“ chválím děti ve vlaku a z batohu vytahuji sáček bonbónů. Všechny je rozdávám. „A papírky do koše!“  Zavrzaly víka několika košů a zašustily celofánové obaly. Jen z jednoho koše se ozvalo kovové cinknutí. Někdo omylem vyhodil bonbón a obal si nechal v ruce, dochází mi. Rychle se otáčím a vidím dětskou ruku, jak rychle vytahuje rozbalený bonbón z koše. „Pravidlo tří vteřin!“ Dvakrát na bonbón foukne a než stihnu cokoliv říci, vrazí bonbón do pusy. Vysílám rychlou modlitbu s požehnáním. To nás ostatně provázelo celou výpravu. A co že si to přibalila Zuzka do batohu, že se musela vrátit? Spálu. Ale nebojte se, rodiče, inkubační dobu již mají vaše děti za sebou J.

Hřebík

Stopy na Kozubovou 2014

V sobotu 8. února jsme pro děti, a taky pro sebe, naplánovali zjistit, kdo všechno chodí na vrchol Kozubové. Při plánování jsme počítali se sněhovou pokrývkou, ale teplé počasí bylo proti. Nezbylo nám, než hledat stopy výletníku v rozbahněných lesních pěšinách. A protože nás moc nezajímali ti lidští návštěvníci, poprosili jsme o pomoc kamarádku Veroniku ze Vsetína. Verča je členkou Vlčích hlídek a Strážcem  přírody v CHKO Beskydy.  Během 8kilometrového výstupu na vrchol nám vysvětlila vše o práci jejich organizace v terénu.  A když „chytla stopu“, hned nám ukazovala, které že zvíře tudy šlo, jak bylo velké a jaké má zvyky při pohybu v přírodě. No schválně! Věděli jste, že rys chodí v lidských stopách, abychom nenašli jejich otisky tlapek? Po půl hodině už kluci a holky volali Verču ke každému otisku v bahnitém podkladu.  Kromě otisku nám Veronika prozradila další indicie, které ukazují na přítomnost zvířat v přírodě. Jejich trus. Dá se z něj „vyčíst“ majitel a jeho jídelníček. V této vzdělávací atmosféře jsme po několika hodinách došli na chatu.  Pod vrcholem Tomáš odborně přidrátoval Štěpce odlepené podrážky k nohám. Na chatě jsme se ohřáli teplou polívkou, česnečka byla fakt dost slaná, a děti vykoupili zásobu čipsů. Cestu zpět na nádraží opět zpestřily zajímavé nálezy stop. Viděli jsme stopy jezevce, lišek, srn…… a ne jen stopy. Kousek před nádražím jsme museli ošetřit úraz. Štěpčin podrážka na pravé botě se urazila a rozhodla  se jít jinam než Štěpánka. Museli jsme ji v tento úmyslu zabránit lepící páskou z lékárničky.

Během výletu jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí z přírody, naučili se ošetřovat boty a užili si nádherného „nezimního“ počasí na horách.

Hřebík

 

Táborová hláška:

„Když jsem usínala, tak foukalo a byla mi zima na nos. Když jsem si ho schovala, bylo mi vedro. Život je plný problémů.“

Segedín k obědu:  „ Teto, to je svíčková se zelím?“

Nalezena mrtvá užovka: „Ty jo. To je škrtič. Jo, ale potkal většího škrtiče.“

Konečně přijel Kuba na tábor. „Kubo, potřebujeme kubík vody!“

 

Jak jsme se měli na táboře……2012

Déšť

Tak a je to tady, napadá mě. Očima sleduju oblohu, ale šedavé mračno je jednolité. Jdu si do stanu obout holinky, které jsem měl deset let schované ve sklepě. Koudy se jim posmívá, ale já myslím, že mi tajně závidí, protože má jen tenisky. Ostatně, gumáky nepodléhají tak moc tlaku módy. Teda ty moje nepodlehly vůbec. Přes hlavu natahuji nepromokavé pončo a takto vystrojen vyrážím vstříc dešti. Pončo mi sahá téměř až ke gumákům a tuším, že vypadám dost zajímavě. Důkazem mi jsou otazníky v dětských očích a otázka: „Strejdo, ty jsi parťák od smrtky?“ Protože mám kapuci nataženou hluboko do čela, nepovažuji to za narážku na můj obličej. „Běžte si pro pláštěnky, nebo se schovejte do jídelny.“ Nařizuji klukům, kteří zřejmě zkoušejí, za kolik minut jim jejich bavlněné mikiny úplně promoknou. Správně tuším, že až se tak stane, strčí je do batohu k suchému oblečení.  I proto jsem před táborem bedlivě sledoval předpovědi počasí a vysílal modlitby. Přiznávám si, že déšťové dny, kterých jsem se obával, jsou tady. „Žádné počasí není špatné, jen některé nám lidem nevyhovuje.“ Vzpomínám na citát z knihy Černého vlka.  Tohle mi fakt nevyhovuje. Zrovna před mým stanem se vytváří brouzdaliště, které by se určitě líbilo pubertálním mláďatům prasete divokého a požitek z pádlování je za deště při 16st.C také menší. Vyrážím z tábořiště vylít si srdíčko směrem vzhůru.

Na druhé, západní straně výběžku, na kterém táboříme je krásný výhled na další zátoky. Točí se tam vítr, takže když jsou tady vlny, v naší zátoce bývá hladina klidná. Jsou odsud vidět krásné západy slunce.  Cestou sem musím projít pár desítek metrů lesem. Cesta vede vysokou travou a maliním skoro po pás. Krom toho co chvíli šlápnu do nějakého dolíku, takže si často pomáhám i rukama. Když se opět po čtyřech drápu nahoru, daří se mi přišlápnout si pláštěnku a bezmocně se překuluji do maliní. V poloze broučka, který upadl na krovky, třepotám gumáčkami směrem k dešťovým mrakům a směju se sám sobě. Konečně jsem na místě. Opírám se o mohutnou borovici. Je tady fakt krásně. Hladina je i na této straně klidná, sčeřená jen tisíci drobnými vodními koly po dopadu dešťových kapek. Ohromeně zírám na tu „velkou louži“ do které prší.  Popotáhnu si pončo pod sebe a sedám si do vysoké trávy, opíraje se pohodlně o kmen borovice. Zády cítím reliéf její kůry. Před očima mi tančí dešťové kapky, stékají po stéblech trávy….. po kůře stromů.  Na kapuci mi lehce bubnuje déšť a ten rytmus se zvolna zmocňuje mé mysli a pokouší se mě uspat.  Ten déšť je krásný. Ten déšť, kterého jsem se bál, je krásný. Jsem scela zajatcem kouzla těchto okamžiků. Já se snad ani nebudu modlit, aby přestalo pršet, napadá mě.  Po chvíli zavírám oči a tiše, jako ten déšť, šeptám svou modlitbu. O kráse, o vděčnosti, o laskavosti…..

Do tábora se vracím vnitřně posílen. Zjistil jsem, že i věci, kterých se obávám, mohou být s Kristem krásné.

Hřebík

Vzpomínky na tábor

Hlubina

„Pojď se podívat, ukážu ti něco, co jsi na táboře ještě neviděl.“Volá na mě Koudy. Odkládám sekeru a jdu se mrknout na ten jeho objev. Přemýšlím, co jsem tady za 3 dny ještě neviděl. Rychlým pohledem projíždím stany až po kadibudky. Koudy ale ukazuje nahoru na nebe, kde se mezi trhajícím mračnem ukazuje kousek nádherně modrého nebe. I když se toto modré okénko hned zavře, je mi jasné, že období dešťů končí. Koudyho  tenisky opět dostanou správný tvar a já své 100% nepromokavé gumáky vyměním za sandály.

Po obědě už je polojasno. Opět začíná léto. „Převlečte  se, vemte si peníze, vesty a pádla, pojedeme do obchodu.“ Udělují pokyny vedoucí-kormidelníci svým posádkám.  Obchod! Dětem září oči a běží … hlavně  pro peníze. I já se těším. Plavba na druhou stranu přehrady je pro mě vždy velmi romantická.  Já se nejen těším, třepu se na to jako…… pes na klacek. Běžím ke stojanu pro pádlo a vestu. Ke komu vlezu do lodě? Všechny posádky jsou kompletní, jedině že bych nějaké Torpédko dal na „porcelána“ a sedl si na uvolněné místo, napadá mě.  Cvak, zapínám vestu a do ruky beru pádlo. Bdělé oči kormidelníků kontrolují vesty dětí.  První pramice odrážejí od břehu. Pádla zabírají vstříc obchodnímu příručímu. „Hřebíku, na mě nezbyla vesta.“ Michal na mě kouká a v očích má otázku: mohl bych jet bez vesty? „Bez vesty jet nemůžeš.“ Chviličku na sebe koukáme a pak s těžkým srdcem rozepínám přezku na své vestě a sundávám si ji. V mžiku ji má Michal na sobě a utíká za zbytkem posádky, který na něj čeká už v lodi. Ani já bez vesty nemůžu do lodi. Taková jsou pravidla.  Smutně si sedám do trávy na břehu. Pes bude bez klacíku……

 

První jarní výprava 2011 aneb „lov tygrů“.

Nejeli jsme do Indie ani jinam do džungle. Zkuste se 17 dětmi a asi 13 koloběžkami nastoupit do letadla. Tak proto jsme jeli vlakem. Stejně jako loni jsme se rozhodli  naši  jarní trasu Chotěbus – Albrechtice absolvovat koloběhem. Tedy alespoň ta část z nás, co si s sebou kolobrndy zabalili. A k tomu i párek, chleba, nůž, zápisník,  prupisku a dobrou náladu. V Chotěbuzi jsme si nemohli ujít návštěvu Rybího domu. Metr a půl dlouhého sumce jsme sice neviděli, ale metrový jeseter nebo velký rejnok nás okouzlili. „Čtyři metry, Sumec obrovský a Zebra“ ,opakoval si odpovědi na mé tři otázky Hynek. Schválně jestli uhodnete na co jsem se dětí ptal. Napovím, že to byly tři NEJ…. Největší hloubka v akvárii, největší ryba a jméno ryby, která se ti nejvíce líbila. V našem případě samozřejmě nešlo o nejkrásnější rybu Zebru, to ví každý kluk i holky, ale o Zebrovníka…… nějakého. To si přece nešlo zapamatovat, že jo. Ale na bombon to stačilo.

Po prohlídce jsme  nastartovali koloběžky a zdálo se, že není nic co by nás mohlo zastavit. Kromě kopce a opuštěného vojenského bunkru. Vy jste nikdy nebyli klukem? Jestli ve vás ještě kousek toho kluka zbyl, tak byste určitě dovnitř šli s námi a s baterkou hledal místo,kde měl být kulomet, periskop a další výzbroj a výstroj. A kupodivu to zajímalo i holky. A nebo to byly ty kytičky v jarním sluníčku,které je vidět ze střílny? No jo, už nám zase svítí slunce…..  po několikáté minipřeháňce. Kluci našli v lese péra velkého dravce. Holky obdivovali jarní faunu, já svačinu a velké holky- maminky mžourali do sluníčka.  Paráda……

Při dalším koloběhovém a pěším přesunu jsem si půjčovali koloběžky. My zarytí jezdci jsme s lehkým úsměvem pozorovali, jak i ti méně zarytí zjišťují  jak že to bolí, když se při odrazu praštíte kotníkem do  náboje zadního kola. Při z kopce se Patrikovi podařilo „ulovit prvního tygra“. Honza, který jel před ním, v půlce kopce nečekaně zabrzdil a Patrik letěl „tygřím skokem“ z kolobrndy na silnici. Začal jsem z batohu vytahovat lékárničku, ale naštěstí to nebylo potřeba. Po pár minutách se Páťa otřeseně zvedá ze silnice.  „Je to dobré, chodí“, mrká nás Koudy.

Před Albrechticemi je hezké místo na okraji lesa s posedem, spoustou suchého dřeva a loukou. Tady jsme se rozhodli obědvat. Kluci a holky nanosili dřevo na oheň, my vedoucí jsme na louce vyryli drny na ohniště.  „Nesmí po nás zůstat žádný nepořádek. Nikdo nesmí poznat , že jsme tady tábořili!“  vysvětloval dětem Tomáš. A skutečně. Po opečení párků a dohoření ohně jsme vyryté drny vrátili zpět na místo a pořádně ušlapali. Za pár dní tráva povyroste a nikdo nic nepozná. Sluníčko zase příjemně hřeje, suchá tráva láká k odpočinku. Přítomné maminky reklamují, že po obědě nebylo kafe. No, kotlík jsem dnes nebral. Pojďte si raději zahrát šiškovou bitvu. Který tým dříve ukrade soupeřovi vlajku?

Dolů do Albrechtic je to krásný sjezd. Tak krásný, že někteří si ho chtějí zopakovat. A tady na nás čekal schovaný další „tygr“. Vlastně tygřice. „Ulovila“ ji Adélka při druhém sjezdu. Diagnoza: rozbité koleno, naštěstí bez Lišaje silničního. Adélka statečně kulhá posledních pár set metrů na nádraží. Jěště, že po cestě je starý železniční most a kolem něj je „hlemýždí hřbitov“. Jak jinak si vysvětlit to obrovské množství prázdných hlemýždích ulit? Alespoň lovkyně tygrů přijde na jiné myšlenky.

Na nádraží je to prima. Schody nahoru, schody dolů a pak zase nahoru. Ale nejlepší je ta paní  co prodává jízdeny. „Chcete něco?“ nechápavě se mě ptá. Teď jsem zase nechápavý já. „Jízdenku“, kulím na ní oči. „A kam?“, její intonace mě nutí se rozhlédnout kolem. Skutečně jsem na nádraží a koupě jízdenek je mé základní právo, ba přímo povinnost.  Denisa mě zachraňuje a chrlí na paní „okínkovou“ počty osob.  No, nakonec jsme se domluvili.

Tři zastávky a jsme v Havířově. Doma se musíme všichni osprchovat a lovci tygrů zkontrolovat kolena. Kromě vůně ohně ve vlasech si odvážíme vzpomínky na krásný  aprílový den s kamarády a tygry.

Hřebík

 

Naše první zimně podzimní výprava aneb dobytí vrchu Javorového

(zápisky z akce 28.10.2010)

7:20: Sraz na nádraží. Celkem 13 dětí, 4 vedoucí. „ Kam jedete?“, ptá se mladá slečna, která se k nám na okamžik připojuje na nádraží. „ Na Javorový“, odpovídám překvapeně, protože ji vůbec neznám. „Já jedu s vámi …..“, mizí s úsměvem mezi lidmi. „A kdo jsi?“

7:32: Mladá slečna se jmenuje Dáša a  je známá Tomáše. Děti objevují hrací automat s hračkami.

7:40:Odjezd. Bez hracího automatu. S Dášou se prima povídá. Po vyfocení 2 fotek fotoaparát odmítá spolupracovat s mými nabitými baterkami.

8:51: Stojíme pod lanovkou. Mnohé z dětí stále nevěří, že je nahoře sníh. Když si prohlížím boty některých z nich, dochází mi, že tomu nevěří ani jejich rodiče.

9:07:  Tomáš, Zuzka, Dáša spolu s Vikim a Honzou vyrážejí  pěšky nahoru. Ostatní nastupují na lanovku. Ostatní začínají tušit, že nahoře sníh bude.

9:30:  Horní stanice lanovky. Všichni pochopili, že je tady sníh!

9:35: Půlka dětí má promočené rukavice. Ti co nemají zimní boty začínají chápat, že to nebude snadné.

9:47: Vymýšlíme bojovku Boj o vlajky. Rozdělujeme děti do družstev, vyrábíme vlajky a vysvětlujeme pravidla.

9:50:Příprava munice.

10:00: Začátek hry. Leoš do mě vráží s prudkostí jedoucí lokomotivy. Oba do toho jdeme naplno a kutálíme se po svahu. Po několika metrech nás zastavuje volně pohozená hromada kamení, o které jsme nevěděli, že je volně pohozená. Já jsme vespod, proto na to přicházím dřív. Během hry přichází pěší tým. Barva v obličeji některých z nich svědčí o prudkosti kopce.

10: 15: Konec hry. Ošetřuji se. S vervou, s kterou jde Leoš za kazatelnu, jde i do bojovky. Odchod na chatu.

10:50: Mnozí zjišťují, že Tribytky jsou na chatě o dost dražší než v nejmenovaném supermarketu.

10:55: Přijetí obchodních podmínek, nákup Tribitek. Mami, tati, proč jste mi dali tak málo peněz?

11:00: Nabírám do kotlíku vodu na čaj. Proč jsem si vzal z klubovny kotlík bez ucha?

11:15: Vyrážíme na vrchol. Tribitky snězeny.

11:30: Přemýšlím jak nejlépe nést kotlík plný vody. Každé uklouznutí mi chrstne vodu do rukávu nebo na kalhoty. Rukavice zatím sají.

11:45: Rukavice už nesají. Řeším jak nést kotlík vody a brečícího Hynka.

11:46: Nelze nést kotlík plný vody a brečícího Hynka.

11:47: Nelze nést ani batoh, kotlík plný vody a brečícího Hynka. Hynek to pochopil.

11:48: Nepochopil. Nelze nést  batoh, kotlík plný vody, brečícího Hynka a při tom mu zahřívat nohy. Vše včetně Hynka odkládám do sněhu.

11:49: Volá manželka. Stále nemám vymyšlené jak nést batoh, kotlík plný vody, brečícího Hynka a při tom mu zahřívat nohy. Proto nelze přijmout hovor.

11:52: Vymyslel jsem jak Hynkovi zahřeju nohy.

11:57: Vymyslel jsem jak nést  batoh, kotlík plný vody, Hynka a při tom si s ním povídat.

11:59: Stále si trochu myslím, že jsem na to přišel.

12:03: Vím, že jsem na to nepřišel.

12:11: I když jsme na to nepřišel, musím to vydržet!

12:22: Konečně vrchol. Ještě, že jsem si vzal termotriko. V kotlíku mi zbyla tak půlka vody.

12:35: „Barčo, jak jsi zvládla cestu s těmi botami?“ „Mám je pořád mokré.“ Hmmm J

12:36: Jdeme na dřevo. Děti na klacky na opékání.

12:58: Oheň vzplál.

12:59: Některé děti začaly přikládat mokré boty.

13:00: Všimli jsme si, že některé děti začaly přikládat mokré boty.

13:01: Začínáme opékat.¨

13:10: Vytahuji první špekáček z ohně.

13: 16: Suším boty a jím špekáčky. Děti začínají stavět bunkry a sněhuláka.

13:22: Stavím kotlík na žhavé uhlíky.  Zvažuji možnost roztopení sněhu a doplnění vody v kotlíku. Pohled na Třinecké železárny mě odrazuje. První kolemjdoucí se zastavují a ohřívají u ohně.

13:34: Čaj je uvařen. Sněhulák dokončen, bunkry dozbrojeny.

13:35: Organizujeme další bojovku. Odmítám hrát a tulím se k ohni. Házím sněhové koule na další kolemjdoucí. Dneska je opravdu krásně a cílů je dost.

13:46: Usmívám se na ty,které jsme málem trefil. Čaj je vypitý. Boty dětí opět, nebo stále, mokré.

13:53: Odchod z vrcholu. Hynek si vzpomněl, že mu je zima.

14:31: Čelím palbě otázek tipu: „Pojedeme dolů lanovkou?“

14:55: Horní stanice lanovky. Oznamuji, že dolů jedeme lanovkou. Děti i jejich boty si oddechly.

14:59: Tomáš s Honzou vyrážejí na pěší sestup. Důrazně je upozorňuji  čas odjezdu autobusu.

15:03: necháváme se unášet sedačkami lanovky.

15:16: Nechápavě pozoruji barevné skvrny na zemi před sebou.

15:17: Dochází mi, že barevné skvrny jsou Tomáš s Honzou.

15:18: Ti dva na nás už 5 minut čekají!!!!!

15:59: Odjezd autobusem.

16:19: Poučuji děti, že máme na přestup 1 minutu.

16:20: Rozhodujeme se, že to zkusíme. Nebudeme muset čekat hodinu na nádraží.

16:21: Zkoušíme to.

16:22: Tomáš blokuje průvodčí vlaku a díky tomu můžeme nastoupit.¨

16:24: Odjezd. Volám rodičům, že přijedeme o hodinu dříve.

16:40: Přestup v Č. Těšíně. To nástupiště je stále plné holubích ………

17:08: Předání dětí.

17:10: První telefonát rodičů dětí, které nechali něco ve vlaku.

17.11: Rodičům dochází, že čepice bude skvělý vánoční dárek.

18:05: Jsem doma a piju čaj. Prima.

 

Hřebík

Reagovat