Tábor 2020
Rozjímání v poslední táborové noci…
Je mi fakt blbě! Zvládl jsem vyhlásit výsledky celotáborové hry a doprovodit děti k odměnám. Teď raději mizím ve tmě. Chci se chvíli projít pod hvězdami. Místo toho ulehám do studené trávy a nohy opírám o nejbližší strom. „To nebude dobrý!“ napadá mě. Z kuchyně začínají vonět čerstvé bramboráky a Mirek mi nabízí první kus. „Zkus, co mu chybí…?“ Tohle fakt nedám! Už jen z té vůně mi je ještě více špatně. To bude fakt nezapomenutelný poslední večer! Vzdávám snahu užít si jej s tak příjemnou partou a rozhoduji se pro ústup. „Prosím, vymyslete harmonogram na zítřek. V 10 hod předáváme tábořiště a v 10:30 by měl přijet autobus. Já ráno vstanu v 7 hod a snad budu v pohodě“ rozdávám informace a pak s omluvou odcházím do svého stanu. Rychle se zachumlám do spacáku, ve kterém se stočím do klubíčka, abych břichu co nejvíce ulevil. Zmocňuje se mě první vlna zimnice. Jak zpívá Helenka: bude to „dlouhá noc…“ Vím, že se nemusím bát, že by zítra něco nefungovalo. Lidé v táborovém týmu jsou schopní a přemýšlejí stejně jako já. Dokonale. Přes stanovou celtu slyším, jak dávají dohromady časový harmonogram na zítřek a domlouvají se, kdo co sbalí. Pak už je slyšet jen smích a zábavu. Mrzí mě, že tam nejsem taky…! Šel bych s nimi asi do čehokoliv! „Už jen zítřek a letošní tábor je minulostí…“ napadá mě. Mám rád ten první a poslední okamžik tábora. Když se před klubovnou děti drží rodičů, ti nám předávají léky, potřebné doklady a někdy i rady jak ty jejich kluky a holky zvládnout. A pak děti nastoupí do autobusu a my je začneme obrábět na táborovou partu. A jsou naši. Fascinuje mě, jak se při příjezdu rychle „naše“ parta změní zase v „jejich“ děti. Už to nejsou oddíly s vlajkami a pokřiky… Vezmou se s rodiči za ruce a já zatlačuju slzy. No a ten čas mezi těmito dvěma body se snažíme vyplnit něčím, co nepomíjí. Něčím co se neztratí, co vydrží celý život. Letos se minimálně 4 děti s námi modlily… Večer se mi několikrát stalo, že jsem s čelovkou na hlavě vyrušil u dohořívajícího ohně některého juniorského vedoucího se starším dítětem při modlitbě. Stejně jako předešlé roky jsme společné dopolední slovíčko ukončovali 2 otázkami, které jsme pak s dětmi v menších skupinkách probírali. Děti byly rozdělené dle věku a pohlaví. Já se svými mladšími kluky měl vždy k dispozici jen pár minut, protože tekoucí potok, šumící les či přístřešek v lese byly konkurencí, nad kterou se nedalo zvítězit. Když jsme se s klukami vraceli z lesa, holky ještě seděly ve skupinkách a modlily se. Některé z nich říkaly svědectví, jak vydaly život Jemu. „Sakra, co jsme letos udělali jinak?“ přemýšlím ve snaze toto know-how pomyslným „Ctrl C“ zkopírovat a příští rok „Ctrl V“ vložit. Vždyť se mi jen povedlo dostat všechny v jeden okamžik na jedno místo a zorganizovat to tak, aby dělali společně jednu věc. A to bude asi ono! Ti báječní lidé, kteří mají Ježíše v srdci, prostě dělají to, co je pro ně přirozené. A já v tom vidím Jeho. Žádná věda! Jako v tom vtipu o opici řídící raketu: “krmit 3x denně a na nic nemusíte šahat“. Jsou to bombarďáci! A já taky budu! Prudký tlak v žaludku mě vystřeluje z postele a já rychle vystrkuju hlavu pod stanovou celtu a za vteřinu vidím znovu to, co jsem jedl odpoledne…. Dlouhá noc nabírá na obrátkách.
Ráno je mi mnohem lépe. Dokonce si neodpustím pravidelnou ranní koupel v potoku. Zjišťujeme, že nejsem jediný, kdo měl „dlouhou noc“. Některým se protáhla až do rána. Sčítáme ztráty v personálu a operativně měníme řidiče a posádky osobních aut tak, abychom „nekontaminovali“ zdravé děti a ty nejvíce trpící rychle odvezli domů. Jsem vděčný za pragmatický a klidný přístup „logistické sekce“. Nafasovávám bílou střelu francouzské výroby, půvabnou vedoucí a několik psů a, coby řidič a velitel vozu v jedné osobě, vyjíždím. Dochází mi, že se s dětmi v Havířově u klubovny asi nerozloučím… Doufám, že ví, že je mám rád! A že se nám ten bílý list mezi oněmi dvěma pomíjivými okamžiky podařilo vyplnit nepomíjivými věcmi.
A přídavek:
Brodil jsem s několika dětmi potok. Šli jsme proti proudu kolem tábora. Sluníčko svítilo a voda byla příjemná. V jednom úseku se k nám přidala i půvabná táborová slečna. Po chvíli smutně ukázala dál proti proudu: „tam někde jsem ztratila hodinky“. „Počkej, jako dneska? A jak vypadaly?“ reagoval jsem překvapeně. Z odpovědí zjišťuji, že si hrála v korytu potoka a při tom se jí rozepnul řemínek náramku, který je mega chytrý, protože je spojený s ještě chytřejším telefonem a umí spoustu zajímavých věcí… kromě plavání. Prostě přesně ta věc, o které píše hlavní vedoucí rodičům, aby ji nedávali dětem na tábor. „Bude doma dusno?“ ptám se asi dost zbytečně. Slečna němě přikývne a rychle se otočí, aby nebyly vidět čerstvé slzy v očích. Už se ho snažila najít, ale v mírně zakaleném vodě je to velmi obtížné… Chtěl bych ten náramek najít. Nevím kde, nevím jak… protože potok je ještě stále mírně rozvodněný po předchozích deštích. Chci se začít modlit, ale když se dívám na šířku a délku koryta, proud, množství kamenů atd. a připadá mi úplně praštěné zkoušet něco najít. Modlitba se tedy scvrkává na několik úvah a zoufalé přání pomoci. Rozhoduji se alespoň zorganizovat nějakou formu „pátrací rojnice“, ať mohu deklarovat svou podporu. Za těchto úvah jdu někde ve středu naší skupiny a najednou se jedna z holek sehne do vody a vyloví hledaný náramek z vody: „tady je“. Celé je to tak přirozené, jako by se sehnula pro kámen na žabku. Prostě „tady je!“ Ohromeně na ni všichni koukáme. Slzy slečny jsou již minulostí…
Hřebík
Tábor 2019
Doteky dlaní
Je něco po půlnoci. Rozepínám žďárák a cpu do něj spacák. Naposledy se rozhlížím po spících dětech a pak už taky zalézám do spacáku. Za pár okamžiků už cítím, jak mě hřeje. Vedle mě pravidelně oddechují kluci a holky. U ohně se mě ptaly, jestli mohou jít spát pod širák a jestli bude dnes pršet. Širák jsem dovolil a slíbil jsem jim, že si lehnu k nim, protože by mohl nad ránem přijít déšť. Asi by se nic nestalo, kdybych si lehl do svého stanu či milované hamaky, kterou si v noci zavěšuji mezi sloupy jídelny. Ale rád držím slovo. A tak teď koukám do mraků, mezi kterými na mě sem tam zamrká hvězda. Když bude nad ránem opravdu pršet, vzbudím děti a pošlu je do stanů. Na rozdíl od nich mám venku lehké spaní…. Možná je to zodpovědnost vedoucího, které ve mně naplno neusne ani pod širákem. Každopádně je to dobrá vlastnost. Už jsem několikrát za lijáku budil děti, které spaly tak tvrdě, že je ani déšť neprobudil. Ještě bych si rád chvíli četl Bibli a ukradl pár minut pro sebe, ale cítím, jak v teple spacáku usínám. Vzdávám pokusy zůstat vzhůru a propadám se do snu….
O půl čtvrté mě probouzí první kapky. Začíná jemně pršet. Jak jsem předpokládal, děti spí. Vylézám ze spacáku, zapínám za sebou žďárák, ať mi spacák nezmokne, a jdu budit děti. Protože prší opravdu jemně, není důvod k překotnému spěchu. Nejbližší holčičku tedy pohladím po dlani, ze které ji při usnutí vypadl oblíbený plyšák. „Vstávej, začíná pršet.“ Holčička se jen zavrtí, aniž by otevřela oči, a pak mi sevře dlaň ve své dětské ruce. Spokojeně se usměje a spí dál. Jsem překvapen. Koukám ve svitu měsíce a stínu prvních nočních kapek na svou dlaň v dětské ruce. Hlavou mi proběhne vzpomínka na vlastní děti, které občas usínali a drželi mě při tom za ruku. Ruka táty…. Opatrně vyprošťuji svou dlaň z malé dětské ruky a trochu důrazněji budím holčičku: „Princezno, vstávej, musíš do stanu. Začíná pršet!“. Probouzí se a za pár vteřin evakuuje plyšáka, spacák a karimatku do stanu. Některé z dětí se tím probouzí, ostatní budím já. Za pár minut je prostor před stany prázdný, jen někde zpoza celty stanu ještě prosvítá baterka, jak se někdo zapíná do spacáku.
Z jednoho stanu se ozývá zavzlykání a vzdechy. Jdu tam. Jedné z holek je špatně. Třepe se zimnicí, bolí ji hlava a zřejmě má horečku. Bojuji s pokušením jít vzbudit zdravotnici Terezku a předat je pacienta. Pak ve mně vítězí osoba zdravotníka, nyní již naplno probuzeného a zaktivovaného, a jdu s čelovkou na hlavě pro teploměr a léky. Dle heslo Royal Rangers máme být připraveni na všechno. Léky jsou ve stanu Terezky. Opatrně, abych ji nevzbudil, si vše připravuji. Terka se i přesto posadí ve spacáku a ptá se co se ději. Uklidňuju ji, že to zvládnu a posílám ji zpět na kutě. Během dne toho má dost a potřebuje se kvalitně vyspat.
Jsem zpátky ve stanu pacienta. Teploměr ukazuje teplotu hodně přes 38°C. Nasazuju léky, nesu pití, zajišťuji tepelný komfort …. „Ty jo, to budu ráno vypadat!“ napadá mě. Abych měl k nemocné co nejblíže, to jen pro jistotu, rozhoduji se zůstat venku před stany ve žďáráku. Znovu tedy lezu do spacáku a zapínám za sebou zipy vaku. Neprší moc a tak si užívám bubnování kapek do nepromokavé látky na mém obličeji. Déšť zesiluje a začíná mi být jasné, že teď už pod střechu neuteču. Ani k nemocné holce… Byl bych mokrý jako myš ještě dříve, než bych se postavil na nohy. Směju se té představě a pak i tomu, jak budu ráno vypadat: táborové zombí.
Vzpomínka na dětskou dlaň mě doprovází při, již dnešním druhém, usínání….
Ráno vypadám dobře, ale cítím se přesně tak, jak jsem tušil. V kuchyni si rychle vařím černocha, ať jsem v 7hod připraven na modlitby. Po budíčku předávám nemocnou holčičku Terezce….
Den uběhnul jako voda v říčce u tábora, jen mě chybí ona bystrost pstruha. Asi se budu muset doma podívat do rodného listu, jestli jsem nezačal stárnout! Večer u ohně rozjíždí Jukebox táborové chvály. Holky hrají a zpívají celým srdce. To nejsou táborové písně. To jsou chvály a vyznání… Odcházím pár kroku ze světla plamenů a začínám chválit a uctívat. Zvedám své dlaně k nebi… Nabízím své dlaně Tatínkovi. Chci, aby je držel tak, jako nad ránem ta holčička. Nabízím mu sám sebe, své srdce, to jaký jsem, co umím, vše co mě ve své lásce už naučil, celou svou „výstroj a výzbroj“ duše, kterou mi tak krásně namíchal pro mé povolání do služby. Zpívám Mu a říkám, jak Ho mám rád. Vyznávám a připomínám sám sobě, že On je můj. Můj podíl. Můj osobní přítel a Tatínek. Užívám si Jeho přítomnost můj duch při tom stoupá snad až někam mezi hvězdy. Vím, že mě drží za ruku. Při všem co dělám. Každý náročný táborový den. Je nad každou mou pochybností, strachem, radostí i úspěchem…. Jukebox dohrává. Padám zpátky na zem a začínám číst táborový příběh. Dneska se snad pořádně vyspím. Nesmím prodlužovat večerní poradu, nařizuji si. V tomto stavu únavy to bude obtížné. Myšlenky se mi v hlavě pohybují rychlostí hlemýždě….
Následující den, v pátek, vedeme děti na výpravu do podzemí. Máme tam pro ně připravené vyhodnocení celotáborové hry. Chceme využít zajímavého prostředí staré štoly a nabídnout dětem silný zážitek a pomoc při překonání strachu ze tmy. Nikoho z děti nenutíme jít do štoly. Odměna, pergamen s oprávněním k vyzvednutí odměny, je vždy jeden pro celý oddíl. Takže když se někdo neodváží vstoupit do podzemí, ostatní členové jej přinesou. Rozmísťuji v podzemí svíčky a chemická světla, připravuju se na příchod dětí. Několik dívek opravdu zůstává venku na denním světle a nechávají jít jen zbytek oddílu. Po ukončení ceremoniálu se vracím ze štoly za dětmi i já. Nabízím holkám, které nebyly vevnitř soukromý vstup. Napřahuji k nim svou dlaň a pomáhám jim projít vstupní brankou do podzemí. Znovu vidím svou ruku v dětské dlani…. Procházím s holkami podzemí a představu Tatínkových dlaní uchovávám v mysli. Tatínka, kterého nejde omezit vlastní představou či náboženskou formou. Tatínka, který mě bude milovat po všechny mé dny….
A o Něm si celý tábor povídáme. Je tady s námi. Při dětských modlitbách za věci, které děti trápí. Při každém slovíčku, kdy dětem rozséváme zrna s živou informací o Něm… při každé hře, jídle i úsměvu. Pro Něj a s Ním děláme tábory, připravujeme schůzky, víkendovky, výpravy a pak odjíždíme unavení domů. A to, že nás to hrozně baví, je naše odměna a výsada. My jsme Royal Rangers a víme, komu patříme!
Za všechny ty, které to znovu letos bavilo (Honza, Jana, Jirka, Monika, Klára, Koudy, Eva, Denisa, Terezka, kuchařka Pavla a Jana, juniorky Bára, Nina Aďa, Bára)
Hřebík
Vysvětlívky:
Širák-širé nebe, tedy spaní pod hvězdami
Žďárák- neboli Žďárského vak, je nepromokavý obal na spacák, který se používá pro přespání v přírodě
Hamaka- houpací síť, ve které je snad nejpohodlnější spaní na světě
Černoch- Michalův silný, černý čaj
Jukebox- tradiční táborové, hudební těleso, zpívající několika dívčími hlasy, které doprovází hrou na kytaru a ukulele (viz. níže). Těleso historicky vzniklo před několika lety, scela spontálně, na našem táboře. Zakládající členové „ancáblu“ jsou Klára a Nina. Jak plynul čas, naskočily na palubu i další posily. No a letos hrály ve složení Klára, Nina, Bára a Aďa. Mají tak široký repertoár, že své skladby musely očíslovat od 1 do 150. My konzumenti/ posluchači pak voláme čísla a Jukebox hraje příslušné skladby. Odtud název Jukebox.
Ukulele- tradiční havajský hudební nástroj. Vypadá jako kytara o velikostí houslí a má 4 struny.
Housle, kytara…. Najdi na internetu J
Tábor 2016- Robinson Crusoe
Na východě se na oblohu vyhoupl měsíc. Je den po úplňku a jeho obraz září na vodní hladině. Drobné vlnky od mého pádla jej nutí tančit. Rytmicky pádluji na druhou stranu přehrady. Kánoe si rychle dere k protějšímu břehu. Za zády slyším tlumené hlasy dětí od ohně. Zpívají chvály. Místo háčka mám v lodi velkou krabici odměn za celotáborovou hru. Ty připravím na břehu. Děti si pro ně připlují. Jsou přece táboroví „Robinsoni“. Z ticha noci mě vytrhuje hlas Koudyho ve vysílačce: „Michale, už jsi na druhé straně?“ „Jsem v půlce, nejsem parník!“, kvituji. „To by bylo, kdybych se cvaknul a vše tady utopil“, napadá mě. V nočním tichu doplouvám ke břehu. Dle domluvy rozsvěcuji lucernu a dávám znamení „Robinsonům“ v táboře. Předpokládám, že se vrhají do lodí a vyplouvají směrem ke mně. Já zatím na louce rozprostírám plachtu a po obvodu stavím zapálené svíčku. Do takto osvětleného kruhu vybaluji odměny: míče, praky, taštičky, batoh, lampičky, flash disky, SD karty, sluchátka ….
Družstvo, které vyhrálo celotáborovou hru, si bude z odměn vybírat jako první. A je z čeho vybírat.
Už slyším šplouchání od přídí pramic. „Robinsoni“ se vyloďují a spěchají ke mně. Dychtivě očekávají vyhlášení vítěze. Letos vyhrál tým hnědých – Na’vi. Postupně přicházejí i další družstva a vybírají si odměny. Aby i ti pátí měli z čeho vybírat, máme odměn více než dětí. Za chvíli si již radostně ukazují, co si kdo vybral. Kluci testují dostřel praků.
Odplouvají… Balím svíčky a zbylé odměny. Bez spěchu. Užívám si tiché noci. Sedám do kanoe a odrážím od břehu. Rozsvícenou lucernu pokládám před sebe. Kánoe teď září jako žlutý, plastový lampion. Po levici mám měsíc, nad hlavou Velký vůz. Automaticky hledám Severku, abych si ujasnil světové strany. Pluju na jihozápad. Je mi dobře. Všichni jsou spokojeni. Tábor se povedl. Přemítám, co se mi nejvíce líbilo. Koza Líza, která za námi běhá jako pejsek? Cvičení a návštěva vojáků z 601.skss? Ranní bouřka s intenzivním deštěm, který nás všechny promočil? Noční výsadek starších dětí? Bleskově vyslyšené modlitby? Začínám zpívat chvály. Ať každý slyší, jak je Bůh dobrý. Zpívám slova díků, volám, že jsem tady…. pro Něj.
Hřebík
Ochutnávka z táborové kroniky:
Také letos se v kronice objevili zápisy jakési tajemné Míšy. Ani letos se nepodařilo odhalit její totožnost. A to jsme drželi celou noc hlídky! Tak nám nezbývá, než přesunout vyřešení této záhady na příští rok .
Příjezd:
Tak a jsme zase na táboře. Málem jsme nedojeli. Hřebík totiž usnul v autobusu a pan řidič nás odvezl na jiné tábořiště. Pak se ale Hřebík probudil a když zjistil, že na louce nejsou žádné stany, rozhodl se navigovat na vhodnější místo. Je to tak lepší, protože jinak by nám kuchařky nemohly uvařit tu zelenou polívku.
Míša
1.den:
Dneska jsme dokončily kurníky. Po obědě jsme vyrazili na loďkách pro slepice. Hledali jsme slepici hodinu a třičtvrtě neúspěšně. Po hodině a třičtvrtě přišla naše vedoucí Monika, pomodlili jsme se a našli jsme slípku hned u druhého domu, ale mělo to jeden háček a to, že je moc mladá a ještě nesnáší vajíčka. Nakonec jsme dorazili všichni v pořádku.
Ty slepice byl super nápad. Jen tady v okolí žijí divní lidé. Mají své slepice raději než 200Kč! Nechtěli nám je prodat! Dvě slepice máme jen půjčené. Musíme je vrátit. Nebo alespoň kousek. A tu plechovou bednu, ve které jsme ji přivezli. Kurníky se nám moc líbí. Ale některým slepicím ne. Snaží se utéct.
Zelená polívka nebyla. Jen bílá.
Míša
Slepice-příběhy jak jsme k nim přišli… (tato část je dlouhá a nechce se mi přepisovat. K nahlédnutí je v kronice)
Vše uzavírá Míša:
Monika říkala, že dlouho nemohli najít někoho, kdo jim prodá slepici. Nakonec šla dětem pomoct. Začali se modlit a hned ve druhém domě jim slepici prodali. Nevěděla jsem, že ta modlitba tak funguje. Ode dneška se budu modlit za nakupování. Potřebuju tolik věcí: pumpu na kolo ,bagr a jogurt. Ta slepice od zelených je možná kohout. Ještě to prý nejde poznat. Už se těším na kohoutí vejce. Ale co když bude ráno ta slepice kokrhat? Dnes byla průhledná polívka a ne zelená.
Míša
Eurocamp 2016
Eurocamp Royal Rangers Wroclaw 2016- Boží království teď, ale ještě ne
Eurocamp je setkání Rangerů z celé Evropy a probíhá jednou za 4-5 let. Ten letošní byl v polské Wroclavi. Zúčastnilo se ho cca 7200 lidí z více než 20 zemí. A ne jen evropských. Byla zde i malá delegace z Uruguaye a USA. Tábořili jsme na obrovské louce, bývalém letišti. Když jsem autem toto tábořiště objížděl, najel jsem po obvodu cca 3km.
Veliký stan, kde jsme se všichni scházeli na večerní program, měl, se svou výškou 17m, rozměry fotbalového hřiště: 115x50m. Náš denní program vypadal takto: po snídani měly jednotlivé delegace vlastní pobožnost. My Češi jsme některá rána byli společně s našimi sousedy, Němci a Finy. Zbývající dopolední hodiny pak děti navštěvovali jednotlivé delegace a seznamovali se. Po obědě byly na programu workshopy jednotlivých delegací a sportovní turnaje, případně soutěž talentů na menším podiu. My z ČR jsme pro děti připravovali lukostřelbu, mletí mouky a pečení placek a turnaj v Ringu- naší národní RR hře. Během dopoledne i odpoledne děti sbírali razítka jednotlivých delegací do kempových sešitů. Večer pak byl společný program- bohoslužba. Tématicky se bohoslužby věnovali pokání, naslouchání Duchu Svatému… Zkrátka „Boží království už nyní“, tedy každodenní moc Ducha Svatého v našich životech. Ale s radostným vědomím, že ještě něco mnohem většího nás čeká.
Toliko fakta. A osobní zážitky? Těch bylo spousta. Třeba tyto:
První večer:
Je první večer na Eurocampu. Ohromeně si prohlížím ten obrovský stan, kam jdeme na večerní bohoslužbu. Dovnitř spořádaně proudí tisíce dětí v uniformách Royal Rangers. Němci pochodují ve spořádaném útvaru s vlajkami spolkových zemí. Nemohu si nevšimnout čísel Předních hlídek (oddílů) na levém rukávě pod domovenkou. Vidím čísla blížící se 500! (V naší zemi je cca 60 Předních hlídek)
Sedáme si zhruba doprostřed stanu a rozebíráme si sluchátka. Vše bude překládáno do češtiny. „Kanál 3“, volá na nás Petr Walach. V průběhu večera slyšíme na dalších kanálech překlady např. do polštiny, francouzštiny, italštiny, srbštiny, maďarštiny…
Prohlížím si veliké světelné rampy s kamerami a 3 velkoplošné obrazovky. Nejsem v Las Vegas? Několik minut před začátkem programu se na obrazovce objevuje časomíra a začíná s odpočítáváním.
Na vteřinu přesně se rozsvěcují světla na podiu a kapela zažíná hrát chvály. „Tolik lidí! Pane, tady mě ani nenajdeš, když budeš procházet řadami…“, napadá mě. Během chval začínám vnímat blízkost Ducha Svatého. „Jaké nenajdeš. Najde!!!“ směju se.
Lukostřelba:
Odpoledne jsem pár hodin na lukostřelbě. Kluci i holky stojí spořádaně ve frontě. Má angličtina stačí tak na to, abych jim řekl, jak mají vložit šíp do tětivy. Pomáhám si rukama a úsměvem. Nějaký kluk ze Švýcarska se tady se mnou zdržel. Věrně jako eskymácký pes běhá pro šípy. Šetří mi nohy. Vždy mu s úsměvem poděkuji a na závěr ho nechám střílet dle libosti. Smějeme se na sebe. Nerozumíme si, ale rozumíme si…..
Hřebík
ZÁPISY Z TÁBOROVÉ KRONIKY 2015
Abychom se s vámi mohli podělit o to, co jsme na táboře zažili, rozhodl jsem se, „digitalizovat“ letošní táborové zápisy z naší kroniky. Oproti předchozím rokům nám v kronice přibyly zápisy jakési Míši. Její identitu se nám nepodařilo ani s nejvyšší pílí odhalit. Tomáš se mě dokonce dvakrát ptal, jestli nevím, kdo to do kroniky píše. Na jejím odhalení tedy budeme dále pracovat. Proto tímto onu tajemnou Míšu vyzývám, aby v zápisech pokračovala. My ten rukopis jednou odhalíme!
Originály zápisu, spolu s krásnými obrázky, si můžete prohlídnout v naší kronice.
Hřebík
1. den:
Dneska byl prima den. Vedoucím dne byl Honza. Dopoledne jsme četli příběh o arše a hráli hru na to téma. Po té dlouhé hře jsme se šli vykoupat do přehrady. Po obědě jsme hráli velmi logickou hru. Po odpolední svačince jsme se jeli projet na lodích. Večer byl táborák.
Posádka Žraloci
Tohle byl už vlastně 2. den, protože jsme přijeli už včera. Bylo super, že v autobuse fungovaly ventilátory, protože někdo prděl. Nejvíce se mi líbilo, jak jsme zastavili u Globusu a šli na WC. Škoda, že jsme si nemohli nic koupit. Máme skvělou zdravotnici. Má za ušima, i když má jen jedno.
Dneska jsme hráli Honzovu hru na získávání surovin. Všem vedoucím se moc líbila, protože jen seděli u stolu a dávali nám lístečky. K obědu kuchařky uvařily dobrou zelenou polívku. Nevím, z čeho byla, ale chutnala mi. Večer u ohně Hřebík četl knížku. Nevím, o čem byla, ale líbila se mi. Kuchařky se o nás dobře starají.
Míša
2. den:
Dnešní den byl namáhavý, dopoledne jsme hráli velmi zajímavou hru. Pluli jsme na druhý břeh, kde jsme se vykoupali. Potom nás vedoucí zavedli na místo, z kterého jsme se sami museli dostat do tábora. Odpoledne jsme hráli další hry, u kterých byla velká legrace.
Posádka Vydry
Dneska se na nás přišla podívat nevidomá Zuzka. Jela s námi na výlet na lodích. Cestou zpátky jsme odpluli i s pádly od Rii a Jany. Vydry byly poslední a daly jim dvě pádla. Tak se mohly vrátit. Večer se kuchařky konečně umyly. Teď už může přijet kontrola. Před táborákem jsme se šli ještě koupat. Líbilo se mi, že voda byla teplá jako teplo.
Míša
3. den:
Dnešním vedoucím byla Ria. Dopoledne jsme vypluli z přístavu a dopluli na protější břeh, který byl za zatáčkou. Po snězení svačiny jsme zahráli hru a vydali se nazpět. Odpoledne jsme hráli oblíbenou hru KOSTIČKY. Tahle hra byla skvělá a bylo to též velice zajímavé, protože jsme začali útočit teprve v posledních dvou minutách hry. Poté jsme hráli další hru, která nás bavila méně než předchozí… Tento den byl hezký.
Posádka Mečouni
Dneska odjel vedoucí Honza a přijel místo něho Koudy. Líbilo se mi, že jsme spali na voňavé louce, protože Hřebík nastartoval sprchu a všechny holky se osprchovaly.
Míša
4. den:
Na snídani jsme měli rohlík s medem. Pak jsme hráli hru na body. Hledali jsme 4 krabičky s čísly. Potom jsme šli k vodě a pak jsme se šli nasvačit a naobědvat a pak jsme šli zase k vodě. Tam jsme hráli taky hry. Byla velká madračka ve vodě a měli jsme se tam dostat. Ale mělo to háček. Všichni jsme se navzájem shazovali. Pak jsme šli na večeři. A mezitím Zuzku (nevidomou) píchal jedna vosa. A je na ně vážně alergická. Takže kdyby si nepíchla injekci a nepřijela sanitka, tak by na tom mohla být špatně.
Posádka Tučňáci
Když Zuzku píchal vosa, začalo jí být špatně. Nemohla dýchat a zvracela. Říkala, že je to škoda, protože to byl dobrý oběd. Já si to myslím taky, protože kuchařky s ním měly dost práce a kvůli jedné vose se přece nemuselo zvracet. Zuzka si pak sama píchla injekci adrenalinu, aby nezvracela i snídani, a asi i proto, aby to bylo dobrodružnější. Paní doktorka, která přijela, říkala, že už nemá moc co dělat a hezky se na nás usmívala. Hlavně na Terezku, která to jako zdravotnice perfektně zvládla. Zuzku pro jistotu odvezli do nemocnice, protože jsme prý daleko. Ale zítra nám ji vrátí. Asi tam je na Zuzku málo adrenalinu. Hřebík neviděl, jak Zuzka zvrací, a tak mu to bylo líto. Líbily se mi fazole na oběd.
Míša
5. den:
Dneska ráno přijela Zuzka (nevidí). Spadl nám kámen ze srdce, protože jí nic není a je v pořádku. Je tady moc velké vedro. Před chvílí Natánkovi a dalším ulítly karimatky. Budeme je hledat. Taky se dneska změnil program, protože velké vedro nám neumožnilo hrát hry. Celý den jsme byli u vody.
STOP VOSÁM – metody:
Hrnková smrt:
- Chytit tu potvoru do hrnku
- Rychle posouvat hrnek po stole, minimálně 30 vteřin
- Opatrně hrnek zvednout
- Majznout (něčím)… zabít…THE END
Smrt na koupališti:
- Napustit do hrnku šťávu
- Nechat na stole a vosy se utopí
P. S. Někteří dostali přezdívku. Natanael – Natánek/Natanutel, Sára – Ciferník, Klára – Vydrýsek.
Posádka Žraloci
Dneska bylo opravdu vedro. I ráno na Lachtanovi. Hřebík říkal, že v rádiu říkali, že to byl nejteplejší den v tomto roce. Při odpoledním koupání jsme plnili odborku PLAVEC. Vosám jsme vyhlásili boj. Ráno jsme vyhrávali, ale pak vosy přitvrdily a začaly rozdávat žihadla. Koudy si počítal počet sestřelů a žihadel. Skončilo to asi 15:1. Jirka po nás chtěl ŽAL1, tak jsem zkoušela brečet a být smutná. Ale bylo to špatně. Pak mi děti řekly, že to je ŽAL (M) 1 z Bible. A tak jsem se ho učila jako Jony 5. Ten dostal plný počet bodů – 12. Líbilo se mi, že při odborce PLAVEC všichni vyplavali a že Hřebík opravil Tereze foťák. Potřeboval k tomu jen dva kameny. Je skvělé, že tady nikdo „nežalí“, i když dostane žihadlo.
Míša
6. den:
Dneska jsme dopoledne hráli skvělou hru, která nás všechny moc bavila. A pak jsme se šli koupat, protože jsme byli všichni zpocení a bylo nám velké vedro. Všichni se při hrách teď snaží, protože jde o každý bod.
Posádka Vydry
Zase bylo hrozné vedro. Dopoledne jsme hráli Jirkovu hru. Museli jsme proběhnout a proplout určitý okruh. Bylo to super. Jen Hřebíkovi a Terezce neřekli, že je konec, a tak tam seděli až do oběda. Baví mě pomáhat. Nádobí myju jako mýval, kterému se pokazila myčka. Dřevo nosím jako bobr a vodu už netahám, protože se pokazil vozík a z těžkých kanystrů jsem měla ruce jak chobotnice chapadla. Ještě že nám plné kanystry odvezl Hřebík autem. Ještě nevím, jak se umístíme v bodovačce. Ale v úklidu budu asi první. Všechno špinavé prádlo jsem nacpala ostatním holkám do spacáků a ony ho uklidily. Takže jsem měla uklizeno na jedničku. Od září prý můžu chodit do Royalu, když mi to mamka s taťkou dovolí. Určitě mě ostatní rádi uvidí.
Míša
Májová „vodní slunečnice“- květen 2015
Modré nebe, májové slunce a nedaleká základna s loděmi na Žermanické přehradě. To je hozená rukavice, kterou jsme nemohli nezvednout. V 9hod vyrážíme od klubovny na kolech a šlapeme do pedálů. Jedeme po červené značce. Drncá to se mnou a po očku pokukuji po Zuzině novém kole s odpruženou vidlicí. U mostu pod Mokrošem jsem už vytřepaný jak Tik tak v krabičce. Zuzka se mi jen směje. Stoupání na vrchol hráze prověřuje naše odhodlání a nohy. Jedu poslední a čekám, kdo první odpadne. Všichni ale statečně šlapou. Sam nadává na těžký batoh, do kterého mu prý mamka nabalila spoustu zbytečností. „Ty jo, já to vyjel a s takovým batohem“, oddechuje nahoře.
Na základně shazujeme batohy a jdeme vytáhnout lodě. Domlouváme se, že použijeme jen kánoe. Jsou živější a rychlejší než pramice. Poprvé po dlouhé zimě je vytahujeme z loděnice a spouštíme na vodu. Plachetnice ještě spí jarním spánkem, musejí týden počkat.
Rozdělujeme se do posádek, oblékáme vesty a vybíráme pádla. „Tohle je pro mě dobré“, hlásí Vítek, a má pádlo přesně po bradu. Jen se musí trochu předklonit a přihrbit.
Sluníčko nádherně hřeje, paprsky se zrcadlí na hladině. Kocháme se výhledem na Lysou horu a hřeben od Javorového vrchu z hladiny přehrady. Plujeme, kam nás pádla zavedou. Užíváme si nádherného májového dne. Každý záliv prozkoumáváme. „Tady na konci jsou krásné květy“, ukazují kluci na konec jednoho ze zálivů. Nádhernými květy si zdobí palubu.
Kluci potichu připlouvají ke kánoi s holkami. Pak po nich začínají stříkat. Všímám si, že nejvíce „jede“ Šimon po Kláře a Honza po Zuzce. Napadá mě, že rčení: „Mám tě rád jako vlastního bratra“, může mít i jiný rozměr J. Holky vodní palbu opětují. Nicméně kluci jsou v tomto důraznější. Takže to je oblečení holek, které přichází o poslední suché nitky. „ Tady! Zuzka má na sobě ještě suché místo“, ukazuje Honza pod Zuzinu vestu a mohutně plácá pádlem o hladinu, aby tento „nedostatek“ odstranil. „Mám foťák a mobil“, volám se smíchem a kryju se za pádlo, protože i můj háček, a také „porcelán“ zaplavují ustupující holky mohutnými sprškami vody. Za veselého smíchu ukončujeme bitvu, stejně už na sobě holky opravdu nemají kousíček suchého oblečení. Kluci jsou na tom o pár nitek lépe. Vítek s Honzou cestou zpět „legují“ a vyhřívají se na sluníčku, unášení drobnými vlnkami.
Míjí nás motorový člun. Sam se za ním ohlíží a komentuje jeho plavbu: „My jsme ti správní. Přijeli jsme na kolech a po vodě pádlujeme“. Všímám si, že holkám je asi zima a po návratu na základnu jim zuby drkotají morseovku, přestože je venku pěkně teplo. Jdu vařit čaj a navrhuji jim sušení mokrého oblečení na terase. Kláře půjčuju své kraťasy. „Nevím, jestli je nebudeš mít malé“, strachuju se. Vypadá v nich jako Steven Seagal při tréninku aikida. Kluci rozdělávají oheň a začínáme opékat párky. Na základnu přijíždí i Jirka s Janou a se psem. Zbývá nám hodina do hokejového zápasu s Kanadou na MS. Vysíláme Sama, aby nenápadně zjistil, zdali mají v restauraci televizi. Zklamaně se vrací: „Jen malou.“ Nanuky mají naštěstí standartní.
„ Já se jdu ještě projet“, vstává Šimon z lavičky a bere pádlo do ruky. Honza se okamžitě přidává. „Šimone, nechceš si sníst ještě ten druhý párek?“ volá za ním Klára s elegancí starší sestry. „ Tak mi ho zatím opeč! Prosím!“ volá už z vody Šimon. „Opeč si ho sám“, nedá se Klára. „Hm….“ Povzdechne si mezi záběry pádlem Šimon. „To víš, Šimone. To jsou ty ségry….“ Moudře vše komentuje Honza. Od našeho stolu se ozývá smíchová salva. Doráží Gabča a zkoumá, kde má děti. Támhle na vodě máváme rukou neurčitým směrem. Kluci na lodi předvádějí zajímavé kousky. Chvíli dokonce sedí naproti sobě a asi i pádlují proti sobě. „Můžeš za nimi jet po břehu“, mrká na Gabču Jirka. „Jen by tě stresovalo, kdybys viděla, jak se cvaknou“, dodávám. Posádky se v kánoích střídají celé odpoledne a já při pádlování a kecání s háčkou (ženský rod slova háček) poslouchám v jednom sluchátku přímý přenos hokejového utkání. V podvečer jsme již všichni zase na břehu a začínáme uklízet. Z Havířova přijeli další posily: Patrik, Hynek a Denisa. Trochu potíže nám dělá přenášení kánoí zpět do loděnice. „To dáme“, uklidňuje nás Patrik, „já jsme Rambo“ a bere loď za špici. Nicméně je pro našeho bojovníka moc těžká, takže místo zvednutí si jen poškrábe prst. „Já jsem teprve jednička“, vysvětluje nám. Kánoe jsou na svých místech, základna uklizená. Tak tedy do sedel a vyrážíme zpět do Havířova. Všímám si, že mnozí z nás mají tváře vybarvené od sluníčka. Vítek se vybarvil do odstínu Červenáčkovy lodičky. Doma zasahuje Panthenol a modlitba.
Kláro, Zuzko, Honzo, Šimone, Same, Víťo, Jirko, Jano, Gabčo, Deniso, Patriku a Hynku, bylo to moc prima. Tak ahoj zítra ve sboru a v pondělí na schůzce.
Hřebík
Royalfest 2014…tóny pro Krista
Na Royalfest jsem se moc těšil. Jak je patrno z názvu, nešlo o „klasickou“ royalovskou akci, kdy se celý den potíte s batohem a v noci se s čelovkou prodíráte neprostupným lesem. Tahle akce byla jiná. Byla to příležitost strávit spolu s dětmi několik hodin ve chvále, uctívání a modlitbě. A my se ji konečně mohli zúčastnit, protože jsme již dosáhli na věkový limit 12 let.
Sraz na nádraží nebyl nijak ve zvlášť atraktivní hodinu pro sobotní ráno. V 6:50 hod. Sedm dětí a dva vedoucí. Ve vlaku jsme potkali další partu z Royal Rangers z Ostravy. Za veselého povídání cesta rychle uběhla.
Po registraci jsme se ubytovali, tzn. kluci položili batohy a spacáky na podlahu chodby a holky položily své batohy a spacáky na podlahu tělocvičny. Dívčí ložnici, tělocvičnu jsme naplnili celou. Program začal vysvětlením pravidel celého Royalfestu a několika vtipnými hrami. Hned poté si lektoři rozebrali své kluky a holky do týmů a šli nacvičovat. Bára se vydala na divadelní workshop, ostatní holky na taneční workshop. My zbylí chlapi jsme vsadili na vzdělávání a zůstali na semináře. Hned ten první byl o duchovním boji. Poté jsme si mohli vybrat mezi Duchovními temperamenty a Biblí. Už jste na vlastní oči viděli několik stovek let starou Bibli? Že ne? Tak jste měli jet s námi na ten správný seminář….
Po obědě z vlastních zásob jsme se přemístili na odpolední program. Holky na tanečním workshopu tvrdě trénovaly před zrcadly a my se těšili na jejich vystoupení. A právě jednotlivými výstupy z workshopů začal odpolední program ve velkém sále AC Valmez. Nejprve jsme shlédli divadelní představení o Mojžíšovi. Autoři se nebáli zakomponovat do příběhu i některé současné pomůcky. Po divadle přišlo na řadu „vystoupení“, vlastně spíše ukázka uctívání s prapory. A na konec taneční vystoupení plné divoké muziky a rytmu. A po tom ….. Run[a] way my son. Kapela, na kterou se všichni těšili a která nechyběla na žádném z šesti ročníků RRfestu. Hráli opravdu skvěle. Začalo několika hodinové uctívání a chvály. Byl jsem unesen. 200 mladých lidí ve chválách a modlitbách před Božím trůnem. Během uctívání mělo několik starších a pastorů konkrétní slovo, na které mladí lidé reagovali. Během výzev se modlili jeden za druhého. I ke mně Duch Svatý mluvil. Boží blízkost byla tak intenzivní ….. Díval jsem se na ty mladé lidi a napadlo mě, že o tuto generaci se nemusím bát. Viděl jsem přirozenou energii mládí, jak se spojuje s tou Boží a vytváří divokou řeku, která se valí pustými kraji a přináší život. Ten potenciál byl tak hmatatelný, že jsem si říkal, že ani není možné, aby tato generace nezasáhla celou zemi a nezískala ji pro Krista.
Po Run[a] way my son, kázal národní velitel Royal Rangers Petr Walach. A po něm znovu chvály. Tentokrát místní kapela Sto7. Všechny nás potěšili rokovější verzí hymny Royal Rangers a písní Děti v Africe. A opět se drala ven energie mládí. Když jsem pozoroval, jak kluci skáčou před bednami a chválí, došlo mi, že na něco už jsme opravdu starý. „Co chceš“, povzbudil mě národní, když jsem se mu svěřil se svým rozpoložením. „Vždyť bys mohl být jejich táta…“ Ten co skákal u beden nejvýš, byl můj syn, basketbalista. Národní měl zase pravdu…. J
Sto7 to zabalila někdy po 22. hodině a my se přemístili ke stolečkům improvizované čajovny. Usneme vůbec po takové náloži a ještě několika šálcích čaje? Do tělocvičny to bylo asi 15 minut pěšky a chvíli po půlnoci jsme zjistili, že usneme. I když to někomu pěkně šplouchalo v břiše.
Ráno jsme šli společně na bohoslužbu. Pastor Tomáš Hasmanda kázal jedno kázání pro všechny: pro děti i střední a starší generaci. Nezapomněl na humor a tak jsme se všichni bavili. Celý sbor se poté modlil za všechny kluky a holky. Využili jsme příležitosti a my vedoucí jsme procházeli mezi mladými lidmi a žehnali jim a modlili se za jejich potřeby. Znovu jsme mohli vidět, jak se Duch Svatý dotýká mnohých mladých srdcí.
Na oběd jsme dojedli zbytky od snídaně, na kterou jsem nakoupil tak bohatě, že jídlo zbylo až do vlaku na cestu domů. Nebo to bylo tou valašskou pohostinností, těmi úžasnými buchtami, které pořád od někudy vytahovali spolu s dalšími dobrotami? Zkrátka, kdo se chtěl najíst, přišel si na své. A ne jen chlebem je člověk živ….. Já se tedy pořádně nadlábl……
Hřebík
Vice také na http://www.royalrangers.cz/royalfest-2014/
Krajský den 27.9
… se moc povedl. Když jsem ráno roznášel šifry kolem Lučiny, hezky pršelo. Byl jsem pěkně zmoklý a od bahna. Na jednotlivých stanovištích jsem zjišťoval, že moje speciální lepící pásky v tomhle počasí nelepí. Smůla. Ještě, že jsem měl jednotlivé šifry zafoliované!
Registraci na Majáku jsme hravě zvládli, Honzo díky, a celkový počet 106 účastníků se rozdělil do 8 družstev. Po krátkých pokynech vyrazila první vlna směrem na základnu na Žermanické přehradě. Naše hlídka měla na starosti přípravu trasy. Modlitby byly vyslyšeny a děti vyrážely již za sucha. Jen já byl mokrý a od bahna. Během půl hodiny byly všechny týmy na trase a my uklidily Maják. Hotovo. Krátký pokec s rukama na téma probdělých nocí s kojenci a chystám se vyrazit autem na základnu. Cestou chci ještě zkontrolovat jednotlivé šifry. Ale co to? Jeden tým ještě kufruje na startovních pozicích? Lehce je navádím a jedu na přehradu. Během cesty předjíždím několik skupin a s radostí zjišťuji, že naši kluci a holky jsou úplně vepředu. Jsou skvělí. Vyrazili až v druhé vlně a postupně všechny předhánějí. Asi ty šifry nebyly tak těžké….
Na loděnici jsou připravené lodě, včetně dvou plachetnic a motorové „myši“, luky, foukačky…. Celé polojasné odpoledne hoří oheň a všichni dle libosti opékají výborné klobásy. Užíváme pohodové odpoledne babího léta. Národní velitel všechny povzbudil kázáním o tom, jak se ještě více líbit Bohu. Žel nekázal z vody, jak jsme plánovali a po kázání nechodil po vodní hladině. Snad příště…..
Kdo se zúčastnil, ten si to užil…..
Hřebík
Řeka
Vyrážím z tábořiště jako poslední. Naposledy se rozhlížím…. Ještě v bráně sundám vlajku Royal Rangers a zamávám na pozdrav. Za pár minut už obouvám boty do vody a vstupuji do proudu řeky. Kameny dost kloužou a tak postupuju opatrně. Na chvíli se zastavuji uprostřed proudu. Nedá mi to, neužít si těch několik posledních okamžiků. Vím, že u autobusu na mě počkají. Ohromeně pozoruji odrazy slunečních paprsků na drobných vlnkách. Stromy na břehu mi mávají větvemi v mírném letním vánku na pozadí modrého nebo. Několik posledních dní pršelo a tak je pohled na blankytnou modř o to víc potěšující. Řeka zurčí a zpívá, kolem mě plují raci. Vše je tak krásné….. Až se tají dech. Skoro se bojím pohnout, abych ten krásný obraz neporušil. Kolikrát já už tuhle řeku brodil… Už to nespočítám. Poprvé kdysi v devadesátých letech, kdy tuto oblast armády zpřístupnila. Tehdy nebyly k dispozici žádné mapy a tak jsme s kamarádem prostě kus za nádražím vlezli do řeky a celý den šli proti proudu. Když jsme našli hezké místo, tak jsme z řeky vylezli a utábořili se tam. Pak jsem na ta místa vzal i Denisu a strávili zde mnoho víkendů. Vždy když jsem se vracel přes vodu na vlak, říkal jsem si, že tady bych chtěl někdy udělat tábor. A loni Koudy objevil tohle parádní tábořiště… Loni bylo víc raků, napadá mě. No jo, nepršelo, voda nebyla tak kalná. A byl úplněk, což ráčky asi láká na noční procházky. A příjezdová cesta taky vypadala jinak. Tam, kde jsou letos vyjeté hluboké koleje plné vody byla loni suchá rovina. Takže jsme letos tuhle řeku museli brodit mnohokrát. A dokonce s kolečky naloženými 100l pitné vody. Těch 100kg táhlo 8 dětí a jeden vedoucí „slalomář“ kolečka tlačil a bravurně kličkoval mezi kalužemi a dírami. A teď v té řece stojím zase. A to prý nevstoupíš dvakrát do stejné řeky …..
To co zažíváme na táborech, modlitby s dětmi a za děti, Boží jednání a požehnání, uzdravení, pokání…., mi dává naději, že společně stojíme a pracujeme na Jeho díle. Tu nádhernou atmosféra při letošním posledním táboráku, kdy jsme rozdávali bobříky ušlechtilosti těm, kteří jsou vzorem v řeči, chování a víře, atmosféru odpuštění a radosti, tu musel připravit Duch Svatý. Protože žádný člověk to takto nedokáže. Znovu jsme během celého tábora viděli, že se můžeme spolehnout na Jeho pomoc. K řešení toho nebylo málo. Všímal jsem si, že jsme mohli být požehnáním. Pro paní, kterou jsme i s motorkou vytáhli z příkopu. Pro zdravotnici z tábora, kam jsem jezdil pro vodu a během čerpání jsem jí vysvětloval evangelium. Pro rodinu se 4 malými dětmi během bouřky, když jsme jim nabídli přístřeší a něco teplého. Pro „naše“ táborové děti a doufám, že i pro ty, kteří s námi nebyli, a my se za ně pravidelně modlili. Jsem vděčný za partu RR kolem sebe. Můžu díky nim vidět, že církev je živá, akční, milující Ježíše. Je jako řeka přinášející život… a my jsme její součástí. A že dvakrát nevstoupíš do jedné řeky? Já z ní nemíním vystoupit!
Přitahuji popruhy na batohu, aby lépe seděl, a vykračuji po kluzkých kamenech za ostatními. Dojdu suchou nohou, přesto až po uši v řece 🙂
Hřebík
První jarní výprava, druhá jarní sobota a pravidlo tří vteřin
Tato zajímavá číselná kombinace se schází v sobotu 29. března. K tomu je nutno připočítat ještě 2 vedoucí, 12 dětí a 1 psa, slovy jednoho. A můžeme vyrazit. Cílem je vrchol Skalka nedaleko Kunčic pod Ondřejníkem, který chceme dobýt alpským stylem a následný hřeben pokořit zdrcující túrou zvanou „hřebenovka“.
Po vystoupení z vlaku koukáme do mlhy jak z Rákosníčkova rybníku. „Vrcholek je v mlze, těžko vidět cíl, pokouší se stále, kdo má více sil…“ zní mi v hlavě text písně. Klukům ale mlha nevadí a klidně skáčou z veliké hromady hlíny tygří skoky. „Skoč „begflipa!“ hecují se. Ten nejvíce odvážný, – nebo s nejnižším pudem sebezáchovy, oboje možné, – odhaduje výšku hromady a sbírá odvahu na skok. Po mohutném odrazu se zakroutí ve vzduchu, ale naštěstí ho v tom fyzikální zákony nenechají a zem mu letí vstříc. Dopadovými kotouly ze svahu hravě ukončuje skok. Zablácená bunda nejde v mlze ani vidět a ten, co se rozhodl z hromady válet sudy, je na tom s množstvím bahna na oblečení ještě lépe. Vypadá jako krtek po dešti (předpokládám, že když ryje v mokré půdě, bude celý umazaný od bláta. Nechť mi můj učitel přírodopisu případně laskavě odpustí).
Mlha neustupuje, a tak, jako není vidět slunce, nevidíme ani úsměv ve tváři Zuzky. Do kopce šlape mlčky vzadu a místo typického úsměvu má výraz přemáhané bolesti. To nevypadá dobře. Tohle není „naše“ Zuzka. Zastavujeme se pod korunami buků a společně se za Zuzku modlíme. Všichni vidíme, že je jí špatně. Statečně se rozhoduje jít ještě kus. Po chvíli je ale jasné, že si s sebou na výpravu neúmyslně přibalila i něco navíc. Rychlá domluva s Tomášem a rozhodnutí: vrací se se Zuzkou domů.
Zůstávám s mančaftem sám a ihned čelím řečem o nudném výstupu po turistické značce. „Chcete adrenalin? Tak jdeme s GPS přímo, kolmo k vrstevnicím.“ Kluci nadšeně stoupají strmým svahem a holky je následují. Po výstupu na lesní cestu, kam bychom jinak po značce celkem pohodně došli, zjišťuji dvě věci: klukům to moc energie neodčerpalo a holky by rády dál pokračovaly po značce.
Z kluků tedy vytvářím „extrémní vrcholový tým“ a po pár stech metrech je vysílám s GPS-kou na vrchol. „Půjdete jako jeden tým, budete si pomáhat!“ přikazuji klukům. Poté vyrážejí dobýt vrchol. Mají to 170 metrů direttissimou. „Holky, půjdete pořád po značce, až na vrchol. Já tam na vás počkám, máte to jeden kilometr,“ vysvětluji holkám a sám rychle vyrážím na vrchol čekat kluky.
Cesta direttissimou je dost prudká a místy i skalnatá. S modlitbou rychle zdolávám onen poslední kilometr k vrcholu. O holky se bát nemusím, rozvážně stoupají vzhůru a ze značky se nehnou ani o centimetr… Zato kluci to budou mít horší. Zhruba po čtvrthodině jsem nahoře. Je tady plno. Turisti, rodiny s dětmi, bikeři… Kluci nikde. Vtom slyším zespodu vzrušené chlapecké hlasy. Postavím se na skalku pod vrcholem, odkud je dobrý výhled, hned vedle dvou otrlých bikerů. „Ty, jo. Tam jde někdo přímo nahoru. To je síla. My to sotva vyjeli po značce a oni to jdou přímo!“ komentují hlasy pod námi. „To je můj chlapecký tým!“ přiznávám hrdě. „Vy jim ale dáváte zabrat,“ usmívá se druhý cyklista. Kluci se konečně vynořují z lesa a volají na mě, jak strašně nebezpečná cesta to byla, jak si museli pomáhat dávat nohy do stupů a ruce do chytů. Jsou to pašáci. Mezitím dorazily na vrchol i holky. Super, jsme zase všichni pohromadě. Moment! Jedna chybí! Ne, Aďa se právě vynořila z lesa. Asi si nebyla jistá na poslední odbočce. Takže teď už jsme všichni.
Na vrcholu svačíme a odpočíváme.
„Kde si opečeme ty párky?“ ptají se mě děti. „Najdeme pod vrcholem nějaké hezké místo. Musíme být minimálně 50 metrů od lesa. Je sucho, budeme opatrní,“ vysvětluji dětem. Tuším, že jejich otázka se bude opakovat následujících několik kilometrů. Nemýlím se. Během hledání nevhodnějšího místa ošetřuji Adélčin batoh, který se málem utopil v rozlitém čaji a Terezčino oko prolévám čistou vodou.
Konečně nacházíme vyhovující místo na velké pasece, kde se kříží turistické trasy. Ohniště zde již zřejmě nechali dřevorubci, kteří v okolí těží. Posílám děti pro dřevo a klacky k opékání. K údivu kolemjdoucích za pár minut hoří oheň a pasekou se vine libá vůně špekáčků. Všichni posedáváme kolem ohně a ti, co si svůj „oběd“ již náležitě opekli, se uvelebují na kmenech pokácených stromů. Sluníčko krásně svítí, nad hlavou máme modré nebe a pusu omaštěnou od špekáčků… Paráda .
„Asi bych měl zjistit, v kolik jede vlak,“ napadlo mě. Čas odjezdu měl poznačený Tomáš. Volám „operátorovi“ Denise do Havířova. Za hodinu a dvacet minut. Uhašujeme oheň a vyrážíme. Cesta nás asi po kilometru přivádí na chatu Solárka, která je stále v rekonstrukci. Naneštěstí pro děti, naštěstí pro mě. I bez nákupu to bude dolů hoňka. Popoháním děti. Zjišťuji, že nejmenší Torpédka jsou stále vpředu. Brzdami jsou někteří velcí kluci. „Když stihneme vlak, dostanete bonbóny,“ motivuji mužstvo v cílové rovince za úsměvů kolemjdoucích.
Na nádraží dorážíme necelých pět minut před odjezdem vlaku. „Jste šikovní,“ chválím děti ve vlaku a z batohu vytahuji sáček bonbónů. Všechny je rozdávám. „A papírky do koše!“ Zavrzaly víka několika košů a zašustily celofánové obaly. Jen z jednoho koše se ozvalo kovové cinknutí. Někdo omylem vyhodil bonbón a obal si nechal v ruce, dochází mi. Rychle se otáčím a vidím dětskou ruku, jak rychle vytahuje rozbalený bonbón z koše. „Pravidlo tří vteřin!“ Dvakrát na bonbón foukne a než stihnu cokoliv říci, vrazí bonbón do pusy. Vysílám rychlou modlitbu s požehnáním. To nás ostatně provázelo celou výpravu. A co že si to přibalila Zuzka do batohu, že se musela vrátit? Spálu. Ale nebojte se, rodiče, inkubační dobu již mají vaše děti za sebou J.
Hřebík
Stopy na Kozubovou 2014
V sobotu 8. února jsme pro děti, a taky pro sebe, naplánovali zjistit, kdo všechno chodí na vrchol Kozubové. Při plánování jsme počítali se sněhovou pokrývkou, ale teplé počasí bylo proti. Nezbylo nám, než hledat stopy výletníku v rozbahněných lesních pěšinách. A protože nás moc nezajímali ti lidští návštěvníci, poprosili jsme o pomoc kamarádku Veroniku ze Vsetína. Verča je členkou Vlčích hlídek a Strážcem přírody v CHKO Beskydy. Během 8kilometrového výstupu na vrchol nám vysvětlila vše o práci jejich organizace v terénu. A když „chytla stopu“, hned nám ukazovala, které že zvíře tudy šlo, jak bylo velké a jaké má zvyky při pohybu v přírodě. No schválně! Věděli jste, že rys chodí v lidských stopách, abychom nenašli jejich otisky tlapek? Po půl hodině už kluci a holky volali Verču ke každému otisku v bahnitém podkladu. Kromě otisku nám Veronika prozradila další indicie, které ukazují na přítomnost zvířat v přírodě. Jejich trus. Dá se z něj „vyčíst“ majitel a jeho jídelníček. V této vzdělávací atmosféře jsme po několika hodinách došli na chatu. Pod vrcholem Tomáš odborně přidrátoval Štěpce odlepené podrážky k nohám. Na chatě jsme se ohřáli teplou polívkou, česnečka byla fakt dost slaná, a děti vykoupili zásobu čipsů. Cestu zpět na nádraží opět zpestřily zajímavé nálezy stop. Viděli jsme stopy jezevce, lišek, srn…… a ne jen stopy. Kousek před nádražím jsme museli ošetřit úraz. Štěpčin podrážka na pravé botě se urazila a rozhodla se jít jinam než Štěpánka. Museli jsme ji v tento úmyslu zabránit lepící páskou z lékárničky.
Během výletu jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí z přírody, naučili se ošetřovat boty a užili si nádherného „nezimního“ počasí na horách.
Hřebík
Táborová hláška:
„Když jsem usínala, tak foukalo a byla mi zima na nos. Když jsem si ho schovala, bylo mi vedro. Život je plný problémů.“
Segedín k obědu: „ Teto, to je svíčková se zelím?“
Nalezena mrtvá užovka: „Ty jo. To je škrtič. Jo, ale potkal většího škrtiče.“
Konečně přijel Kuba na tábor. „Kubo, potřebujeme kubík vody!“
Jak jsme se měli na táboře……2012
Déšť
Tak a je to tady, napadá mě. Očima sleduju oblohu, ale šedavé mračno je jednolité. Jdu si do stanu obout holinky, které jsem měl deset let schované ve sklepě. Koudy se jim posmívá, ale já myslím, že mi tajně závidí, protože má jen tenisky. Ostatně, gumáky nepodléhají tak moc tlaku módy. Teda ty moje nepodlehly vůbec. Přes hlavu natahuji nepromokavé pončo a takto vystrojen vyrážím vstříc dešti. Pončo mi sahá téměř až ke gumákům a tuším, že vypadám dost zajímavě. Důkazem mi jsou otazníky v dětských očích a otázka: „Strejdo, ty jsi parťák od smrtky?“ Protože mám kapuci nataženou hluboko do čela, nepovažuji to za narážku na můj obličej. „Běžte si pro pláštěnky, nebo se schovejte do jídelny.“ Nařizuji klukům, kteří zřejmě zkoušejí, za kolik minut jim jejich bavlněné mikiny úplně promoknou. Správně tuším, že až se tak stane, strčí je do batohu k suchému oblečení. I proto jsem před táborem bedlivě sledoval předpovědi počasí a vysílal modlitby. Přiznávám si, že déšťové dny, kterých jsem se obával, jsou tady. „Žádné počasí není špatné, jen některé nám lidem nevyhovuje.“ Vzpomínám na citát z knihy Černého vlka. Tohle mi fakt nevyhovuje. Zrovna před mým stanem se vytváří brouzdaliště, které by se určitě líbilo pubertálním mláďatům prasete divokého a požitek z pádlování je za deště při 16st.C také menší. Vyrážím z tábořiště vylít si srdíčko směrem vzhůru.
Na druhé, západní straně výběžku, na kterém táboříme je krásný výhled na další zátoky. Točí se tam vítr, takže když jsou tady vlny, v naší zátoce bývá hladina klidná. Jsou odsud vidět krásné západy slunce. Cestou sem musím projít pár desítek metrů lesem. Cesta vede vysokou travou a maliním skoro po pás. Krom toho co chvíli šlápnu do nějakého dolíku, takže si často pomáhám i rukama. Když se opět po čtyřech drápu nahoru, daří se mi přišlápnout si pláštěnku a bezmocně se překuluji do maliní. V poloze broučka, který upadl na krovky, třepotám gumáčkami směrem k dešťovým mrakům a směju se sám sobě. Konečně jsem na místě. Opírám se o mohutnou borovici. Je tady fakt krásně. Hladina je i na této straně klidná, sčeřená jen tisíci drobnými vodními koly po dopadu dešťových kapek. Ohromeně zírám na tu „velkou louži“ do které prší. Popotáhnu si pončo pod sebe a sedám si do vysoké trávy, opíraje se pohodlně o kmen borovice. Zády cítím reliéf její kůry. Před očima mi tančí dešťové kapky, stékají po stéblech trávy….. po kůře stromů. Na kapuci mi lehce bubnuje déšť a ten rytmus se zvolna zmocňuje mé mysli a pokouší se mě uspat. Ten déšť je krásný. Ten déšť, kterého jsem se bál, je krásný. Jsem scela zajatcem kouzla těchto okamžiků. Já se snad ani nebudu modlit, aby přestalo pršet, napadá mě. Po chvíli zavírám oči a tiše, jako ten déšť, šeptám svou modlitbu. O kráse, o vděčnosti, o laskavosti…..
Do tábora se vracím vnitřně posílen. Zjistil jsem, že i věci, kterých se obávám, mohou být s Kristem krásné.
Hřebík
Vzpomínky na tábor
Hlubina
„Pojď se podívat, ukážu ti něco, co jsi na táboře ještě neviděl.“Volá na mě Koudy. Odkládám sekeru a jdu se mrknout na ten jeho objev. Přemýšlím, co jsem tady za 3 dny ještě neviděl. Rychlým pohledem projíždím stany až po kadibudky. Koudy ale ukazuje nahoru na nebe, kde se mezi trhajícím mračnem ukazuje kousek nádherně modrého nebe. I když se toto modré okénko hned zavře, je mi jasné, že období dešťů končí. Koudyho tenisky opět dostanou správný tvar a já své 100% nepromokavé gumáky vyměním za sandály.
Po obědě už je polojasno. Opět začíná léto. „Převlečte se, vemte si peníze, vesty a pádla, pojedeme do obchodu.“ Udělují pokyny vedoucí-kormidelníci svým posádkám. Obchod! Dětem září oči a běží … hlavně pro peníze. I já se těším. Plavba na druhou stranu přehrady je pro mě vždy velmi romantická. Já se nejen těším, třepu se na to jako…… pes na klacek. Běžím ke stojanu pro pádlo a vestu. Ke komu vlezu do lodě? Všechny posádky jsou kompletní, jedině že bych nějaké Torpédko dal na „porcelána“ a sedl si na uvolněné místo, napadá mě. Cvak, zapínám vestu a do ruky beru pádlo. Bdělé oči kormidelníků kontrolují vesty dětí. První pramice odrážejí od břehu. Pádla zabírají vstříc obchodnímu příručímu. „Hřebíku, na mě nezbyla vesta.“ Michal na mě kouká a v očích má otázku: mohl bych jet bez vesty? „Bez vesty jet nemůžeš.“ Chviličku na sebe koukáme a pak s těžkým srdcem rozepínám přezku na své vestě a sundávám si ji. V mžiku ji má Michal na sobě a utíká za zbytkem posádky, který na něj čeká už v lodi. Ani já bez vesty nemůžu do lodi. Taková jsou pravidla. Smutně si sedám do trávy na břehu. Pes bude bez klacíku……
První jarní výprava 2011 aneb „lov tygrů“.
Nejeli jsme do Indie ani jinam do džungle. Zkuste se 17 dětmi a asi 13 koloběžkami nastoupit do letadla. Tak proto jsme jeli vlakem. Stejně jako loni jsme se rozhodli naši jarní trasu Chotěbus – Albrechtice absolvovat koloběhem. Tedy alespoň ta část z nás, co si s sebou kolobrndy zabalili. A k tomu i párek, chleba, nůž, zápisník, prupisku a dobrou náladu. V Chotěbuzi jsme si nemohli ujít návštěvu Rybího domu. Metr a půl dlouhého sumce jsme sice neviděli, ale metrový jeseter nebo velký rejnok nás okouzlili. „Čtyři metry, Sumec obrovský a Zebra“ ,opakoval si odpovědi na mé tři otázky Hynek. Schválně jestli uhodnete na co jsem se dětí ptal. Napovím, že to byly tři NEJ…. Největší hloubka v akvárii, největší ryba a jméno ryby, která se ti nejvíce líbila. V našem případě samozřejmě nešlo o nejkrásnější rybu Zebru, to ví každý kluk i holky, ale o Zebrovníka…… nějakého. To si přece nešlo zapamatovat, že jo. Ale na bombon to stačilo.
Po prohlídce jsme nastartovali koloběžky a zdálo se, že není nic co by nás mohlo zastavit. Kromě kopce a opuštěného vojenského bunkru. Vy jste nikdy nebyli klukem? Jestli ve vás ještě kousek toho kluka zbyl, tak byste určitě dovnitř šli s námi a s baterkou hledal místo,kde měl být kulomet, periskop a další výzbroj a výstroj. A kupodivu to zajímalo i holky. A nebo to byly ty kytičky v jarním sluníčku,které je vidět ze střílny? No jo, už nám zase svítí slunce….. po několikáté minipřeháňce. Kluci našli v lese péra velkého dravce. Holky obdivovali jarní faunu, já svačinu a velké holky- maminky mžourali do sluníčka. Paráda……
Při dalším koloběhovém a pěším přesunu jsem si půjčovali koloběžky. My zarytí jezdci jsme s lehkým úsměvem pozorovali, jak i ti méně zarytí zjišťují jak že to bolí, když se při odrazu praštíte kotníkem do náboje zadního kola. Při z kopce se Patrikovi podařilo „ulovit prvního tygra“. Honza, který jel před ním, v půlce kopce nečekaně zabrzdil a Patrik letěl „tygřím skokem“ z kolobrndy na silnici. Začal jsem z batohu vytahovat lékárničku, ale naštěstí to nebylo potřeba. Po pár minutách se Páťa otřeseně zvedá ze silnice. „Je to dobré, chodí“, mrká nás Koudy.
Před Albrechticemi je hezké místo na okraji lesa s posedem, spoustou suchého dřeva a loukou. Tady jsme se rozhodli obědvat. Kluci a holky nanosili dřevo na oheň, my vedoucí jsme na louce vyryli drny na ohniště. „Nesmí po nás zůstat žádný nepořádek. Nikdo nesmí poznat , že jsme tady tábořili!“ vysvětloval dětem Tomáš. A skutečně. Po opečení párků a dohoření ohně jsme vyryté drny vrátili zpět na místo a pořádně ušlapali. Za pár dní tráva povyroste a nikdo nic nepozná. Sluníčko zase příjemně hřeje, suchá tráva láká k odpočinku. Přítomné maminky reklamují, že po obědě nebylo kafe. No, kotlík jsem dnes nebral. Pojďte si raději zahrát šiškovou bitvu. Který tým dříve ukrade soupeřovi vlajku?
Dolů do Albrechtic je to krásný sjezd. Tak krásný, že někteří si ho chtějí zopakovat. A tady na nás čekal schovaný další „tygr“. Vlastně tygřice. „Ulovila“ ji Adélka při druhém sjezdu. Diagnoza: rozbité koleno, naštěstí bez Lišaje silničního. Adélka statečně kulhá posledních pár set metrů na nádraží. Jěště, že po cestě je starý železniční most a kolem něj je „hlemýždí hřbitov“. Jak jinak si vysvětlit to obrovské množství prázdných hlemýždích ulit? Alespoň lovkyně tygrů přijde na jiné myšlenky.
Na nádraží je to prima. Schody nahoru, schody dolů a pak zase nahoru. Ale nejlepší je ta paní co prodává jízdeny. „Chcete něco?“ nechápavě se mě ptá. Teď jsem zase nechápavý já. „Jízdenku“, kulím na ní oči. „A kam?“, její intonace mě nutí se rozhlédnout kolem. Skutečně jsem na nádraží a koupě jízdenek je mé základní právo, ba přímo povinnost. Denisa mě zachraňuje a chrlí na paní „okínkovou“ počty osob. No, nakonec jsme se domluvili.
Tři zastávky a jsme v Havířově. Doma se musíme všichni osprchovat a lovci tygrů zkontrolovat kolena. Kromě vůně ohně ve vlasech si odvážíme vzpomínky na krásný aprílový den s kamarády a tygry.
Hřebík
Naše první zimně podzimní výprava aneb dobytí vrchu Javorového
(zápisky z akce 28.10.2010)
7:20: Sraz na nádraží. Celkem 13 dětí, 4 vedoucí. „ Kam jedete?“, ptá se mladá slečna, která se k nám na okamžik připojuje na nádraží. „ Na Javorový“, odpovídám překvapeně, protože ji vůbec neznám. „Já jedu s vámi …..“, mizí s úsměvem mezi lidmi. „A kdo jsi?“
7:32: Mladá slečna se jmenuje Dáša a je známá Tomáše. Děti objevují hrací automat s hračkami.
7:40:Odjezd. Bez hracího automatu. S Dášou se prima povídá. Po vyfocení 2 fotek fotoaparát odmítá spolupracovat s mými nabitými baterkami.
8:51: Stojíme pod lanovkou. Mnohé z dětí stále nevěří, že je nahoře sníh. Když si prohlížím boty některých z nich, dochází mi, že tomu nevěří ani jejich rodiče.
9:07: Tomáš, Zuzka, Dáša spolu s Vikim a Honzou vyrážejí pěšky nahoru. Ostatní nastupují na lanovku. Ostatní začínají tušit, že nahoře sníh bude.
9:30: Horní stanice lanovky. Všichni pochopili, že je tady sníh!
9:35: Půlka dětí má promočené rukavice. Ti co nemají zimní boty začínají chápat, že to nebude snadné.
9:47: Vymýšlíme bojovku Boj o vlajky. Rozdělujeme děti do družstev, vyrábíme vlajky a vysvětlujeme pravidla.
9:50:Příprava munice.
10:00: Začátek hry. Leoš do mě vráží s prudkostí jedoucí lokomotivy. Oba do toho jdeme naplno a kutálíme se po svahu. Po několika metrech nás zastavuje volně pohozená hromada kamení, o které jsme nevěděli, že je volně pohozená. Já jsme vespod, proto na to přicházím dřív. Během hry přichází pěší tým. Barva v obličeji některých z nich svědčí o prudkosti kopce.
10: 15: Konec hry. Ošetřuji se. S vervou, s kterou jde Leoš za kazatelnu, jde i do bojovky. Odchod na chatu.
10:50: Mnozí zjišťují, že Tribytky jsou na chatě o dost dražší než v nejmenovaném supermarketu.
10:55: Přijetí obchodních podmínek, nákup Tribitek. Mami, tati, proč jste mi dali tak málo peněz?
11:00: Nabírám do kotlíku vodu na čaj. Proč jsem si vzal z klubovny kotlík bez ucha?
11:15: Vyrážíme na vrchol. Tribitky snězeny.
11:30: Přemýšlím jak nejlépe nést kotlík plný vody. Každé uklouznutí mi chrstne vodu do rukávu nebo na kalhoty. Rukavice zatím sají.
11:45: Rukavice už nesají. Řeším jak nést kotlík vody a brečícího Hynka.
11:46: Nelze nést kotlík plný vody a brečícího Hynka.
11:47: Nelze nést ani batoh, kotlík plný vody a brečícího Hynka. Hynek to pochopil.
11:48: Nepochopil. Nelze nést batoh, kotlík plný vody, brečícího Hynka a při tom mu zahřívat nohy. Vše včetně Hynka odkládám do sněhu.
11:49: Volá manželka. Stále nemám vymyšlené jak nést batoh, kotlík plný vody, brečícího Hynka a při tom mu zahřívat nohy. Proto nelze přijmout hovor.
11:52: Vymyslel jsem jak Hynkovi zahřeju nohy.
11:57: Vymyslel jsem jak nést batoh, kotlík plný vody, Hynka a při tom si s ním povídat.
11:59: Stále si trochu myslím, že jsem na to přišel.
12:03: Vím, že jsem na to nepřišel.
12:11: I když jsme na to nepřišel, musím to vydržet!
12:22: Konečně vrchol. Ještě, že jsem si vzal termotriko. V kotlíku mi zbyla tak půlka vody.
12:35: „Barčo, jak jsi zvládla cestu s těmi botami?“ „Mám je pořád mokré.“ Hmmm J
12:36: Jdeme na dřevo. Děti na klacky na opékání.
12:58: Oheň vzplál.
12:59: Některé děti začaly přikládat mokré boty.
13:00: Všimli jsme si, že některé děti začaly přikládat mokré boty.
13:01: Začínáme opékat.¨
13:10: Vytahuji první špekáček z ohně.
13: 16: Suším boty a jím špekáčky. Děti začínají stavět bunkry a sněhuláka.
13:22: Stavím kotlík na žhavé uhlíky. Zvažuji možnost roztopení sněhu a doplnění vody v kotlíku. Pohled na Třinecké železárny mě odrazuje. První kolemjdoucí se zastavují a ohřívají u ohně.
13:34: Čaj je uvařen. Sněhulák dokončen, bunkry dozbrojeny.
13:35: Organizujeme další bojovku. Odmítám hrát a tulím se k ohni. Házím sněhové koule na další kolemjdoucí. Dneska je opravdu krásně a cílů je dost.
13:46: Usmívám se na ty,které jsme málem trefil. Čaj je vypitý. Boty dětí opět, nebo stále, mokré.
13:53: Odchod z vrcholu. Hynek si vzpomněl, že mu je zima.
14:31: Čelím palbě otázek tipu: „Pojedeme dolů lanovkou?“
14:55: Horní stanice lanovky. Oznamuji, že dolů jedeme lanovkou. Děti i jejich boty si oddechly.
14:59: Tomáš s Honzou vyrážejí na pěší sestup. Důrazně je upozorňuji čas odjezdu autobusu.
15:03: necháváme se unášet sedačkami lanovky.
15:16: Nechápavě pozoruji barevné skvrny na zemi před sebou.
15:17: Dochází mi, že barevné skvrny jsou Tomáš s Honzou.
15:18: Ti dva na nás už 5 minut čekají!!!!!
15:59: Odjezd autobusem.
16:19: Poučuji děti, že máme na přestup 1 minutu.
16:20: Rozhodujeme se, že to zkusíme. Nebudeme muset čekat hodinu na nádraží.
16:21: Zkoušíme to.
16:22: Tomáš blokuje průvodčí vlaku a díky tomu můžeme nastoupit.¨
16:24: Odjezd. Volám rodičům, že přijedeme o hodinu dříve.
16:40: Přestup v Č. Těšíně. To nástupiště je stále plné holubích ………
17:08: Předání dětí.
17:10: První telefonát rodičů dětí, které nechali něco ve vlaku.
17.11: Rodičům dochází, že čepice bude skvělý vánoční dárek.
18:05: Jsem doma a piju čaj. Prima.
Hřebík